Určení pravomoci soudu dle nového nařízení Brusel I bis

Nařízením Brusel I bis, které nabylo účinnosti 1.1.2015 (s výjimkou čl. 75 a 76, které se aplikují od 10.1.2015) (dále jen „Nařízení“), je stanovena tzv. dvojitá evropská unifikovaná úprava procesních pravidel určování pravomoci. Nařízení má aplikační přednost před národní úpravou, právní řád fóra se použije pouze pro určení místní příslušnosti.[1] Soudy jsou při aplikaci Nařízení povinné dbát práva na spravedlivý proces, které tvoří obecnou zásadu práva EU, pod sankci odmítnutí uznání výkonu rozhodnutí v jiném členském státu z důvodu rozporu s veřejným pořádkem.[2] Aplikační vztahy mezi jednotlivými pravidly určování pravomoci jsou následovné; speciální pravomoc ve věcech spotřebitelských, pojišťovacích a individuálních pracovních smluv podle čl. 10 až 23, výluční pravomoc podle čl. 24 a podřízení se pravomoci soudu žalovaným dle čl. 26 odst. 1 Nařízení se aplikuje přednostně před obecnou pravomoci; pokud nelze určit pravomoc dle těchto kritérii, zkoumá se existence prorogace dle čl. 25 Nařízení; určení obecné pravomoci dle čl. 4 Nařízení je fakultativní k alternativní pravomoci určené dle čl. 7 a 8 Nařízení, představující výjimku z tohoto pravidla.

Speciální pravomoc

Žalobce spotřebitel může žalovat v bydlišti, resp. domicile spotřebitele nebo žalovaného, eventuálně ve státě jeho pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny. Spotřebitele lze zažalovat pouze ve státě domicilu spotřebitele. Pojistitel může být žalován v jeho domicile (nebo sídle jeho pobočky), nebo v sídle domicilu žalobce. V pojistných sporech týkajících se pojištění odpovědnosti nebo nemovitosti lze žalovat také ve státě vzniku pojistné události, alternativně ve státě soudu, u kterého byla podána žaloba poškozeného proti pojištěnému. Žaloba v rámci pracovněprávního sporu může být podána vůči zaměstnanci pouze ve státě jeho domicilu, nicméně zaměstnanec si může zvolit, zda bude žalovat zaměstnavatele ve státě jeho domicilu, v místě jeho posledného obvyklého místa výkonu práce, nebo v místě provozovny zaměstnavatele přijímající zaměstnance do zaměstnání. Vyloučení speciální pravomoci je možné pouze na základě dohody o prorogaci po vzniku sporu. Dle nové úpravy má soud před uznáním své pravomoci povinnost poučit žalovaného o právu namítat nepříslušnost soudu, a o účincích jeho účasti, resp. neúčasti před soudem.

Výlučná pravomoc

Výhodu stanovení výlučné pravomoci spatřuji zvýšené šanci ke správnému určení rozhodného práva a snadnější koncentraci informací a důkazů. Před zahájením řízení soud obligatorně zkoumá, zda nebyla založená výlučná pravomoc soudu některého z členských státu. Výlučná pravomoc, v rámci které není možné uplatnit kritérium domicilu žalovaného, se stanovuje z důvodu užší vazby se státem fóra, ve sporech týkajících se nemovitostí (soud místa nemovitosti, s výjimkou domicilu žalovaného, když jsou předmětem sporu nároky z nájmu trvajícího nejdéle 6 měsíců, uzavřeného mezi fyzickou osobou nájemcem se stejným domicilem jako má pronajímatel), platnosti práv průmyslného vlastnictví (soud státu, kde bylo požádáno o zápis), výkonu rozhodnutí (soud státu, kde má být výkon rozhodnutí proveden), platnosti založení a zrušení společnosti a usnesení jejích orgánů (soud státu sídla společnosti). Soud není oprávněn namítnout výlučnou pravomoc z důvodu námitky litispendence. Pokud je založená výlučná pravomoc soudu více státu, každý soud, u kterého nebylo zahájeno řízení jako prvé je povinen dle čl. 31 svou pravomoc odmítnout pod sankcí neuznání v jiném členském státě dle čl. 45 odst. 2 Nařízení.

Prorogace