Obžalovaný je oprávněn znát právní náhled soudu na svůj status spolupracujícího obviněného


II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ve výroku o trestu odnětí svobody uloženém stěžovateli, na něj navazující část výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi byla porušena práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatel byl společně s dalšími spolupachateli uznán vinným zločinem loupeže a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Stěžovatel neuspěl se svým odvoláním u Vrchního soudu v Olomouci a později ani s dovoláním u Nejvyššího soudu. Stěžovatel své námitky v dovolání založil na tom, že mu státní zástupce v přípravném řízení i v obžalobě přiznal status spolupracujícího obviněného a soudy mu tento status neoprávněně odňaly. Pokud by mu byl status ponechán, mohl mu být uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí příslušné sazby. Ve své ústavní stížnosti pak stěžovatel uvádí, že nesprávným posouzením jeho doznání a existence organizované skupiny jako podmínek přiznání statutu spolupracujícího obviněného došlo také k jeho porušení práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zčásti důvodná. Institut spolupracujícího obviněného (§ 178a trestního řádu) byl do trestního řádu zakotven zákonem č. 41/2009 Sb. s účinností od 1. 1. 2010 a následně novelizován v roce 2012. Obecně slouží k odhalování závažné kriminality organizovaného charakteru v případech, kdy by bylo značně ztíženo získání klíčových důkazů jiným způsobem. K doznání je obviněný motivován benefitem, jímž je možnost snížení trestu pod dolní hranici zákonné sazby nebo dokonce upuštění od potrestání. Ustanovení § 58 odst. 4 trestního zákoníku zde konkretizuje podmínky, za kterých tak soud může učinit. K postupu podle tohoto ustanovení nestačí pouze označení spolupachatele jako spolupracujícího obviněného státním zástupcem podle § 178a trestního řádu. Soud musí zvážit úplnost a pravdivost jeho doznání, splnění podmínky organizované skupiny při spáchání trestné činnosti i povahu a závažnost zločinu; význam má též charakteristika osoby pachatele a okolnosti případu, zejména vztah zločinu spolupachatele k rozsahu celého zločinu, k jehož objasnění svým doznáním přispěl.

Přijetím statutu spolupracujícího obviněného se obviněný vzdává mimo jiné práva odepřít výpověď. Svým úplným a pravdivým doznáním dává průchod zájmu společnosti na objasnění věci před možnostmi své vlastní obhajoby. Činí tak na základě své svobodné vůle. Nicméně tento postoj je podložen očekávaným, byť nenárokovým benefitem v podobě mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Ve světle tohoto procesního stavu nabývá rozhodnutí státního zástupce o přiznání (označení) statusu spolupracujícího obviněného trestně stíhané osobě zvláštního významu, jakkoli podle judikatury není takové označení pro soud závazné. Jistěže není závazné pro konečné rozhodování o vině a striktně vzato ani o trestu. Nelze však popřít jeho procesní závaznost vůči obviněnému pro celý průběh řízení. I přes náročné podmínky, které musí obviněný splnit podle ustanovení § 178a trestního řádu, není celý průběh trestního řízení jen „jednosměrnou cestou“ kontroly, zda tyto podmínky obviněný průběžně plní.

Významné je, že obviněný, resp. obžalovaný je oprávněn – srovnatelně s postulátem znát aktuální právní kvalifikaci svého činu – průběžně znát zásadní právní náhled soudu na svůj status spolupracujícího obviněného v případě, že by na jeho straně nastala (i potenciální) změna v plnění zákonných podmínek tohoto statusu. V případě takové změny musí mít obžalovaný zachovánu možnost změnit svou procesní obranu. Obžalovaný má totiž slovy zákona právo být „v každém období řízení vhodným způsobem a srozumitelně poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby“ (§ 2 odst. 13 trestního řádu). Průběh řízení především před soudem prvního stupně nesvědčí o řádném dodržení takového postupu. Stěžovatel byl označen jako spolupracující obviněný již při započetí svého trestního stíhání - a o tom, že jím není, se dozvěděl až z odůvodnění rozsudku ve věci samé.

Na ústavně přezkoumávané věci je patrna kontroverznost aplikace institutu spolupracujícího obviněného, a to jak ad hoc, tak i v obecné rovině. Označení obviněného za spolupracujícího je v rukou státního zástupce, který musí minimalizovat alternativu, podle níž by disproporčně a bez dostatečných procesních i hmotněprávních důvodů preferoval společenský zájem na objasnění trestné činnosti na úkor práv obviněného. V posuzované věci bylo zřejmé, že osoba obviněného a okolnosti provedení obou útoků budou významnou součástí úvah soudu o vině a trestu. Vznikla tedy otázka, zda se zde konkrétní aplikace institutu spolupracujícího obviněného neobrátí proti svému účelu.
Po zrušení a vrácení věci je především soud prvního stupně povinen doplnit své závěry o tom, proč, v rámci aplikace institutu spolupracujícího obviněného ve vztahu ke stěžovateli, nekvalifikoval skupinu spolupachatelů jako organizovanou a jaké konkrétní vady spatřoval v doznání stěžovatele.

Infodeska.cz