Bolavých míst, která tíží českou justici, je požehnaně. Místo vpravdě „čestné“ mezi nimi však zaujímá zpravidla neúnosná doba trvání soudního řízení. To se tak jen velmi výjimečně stává opravdu efektivním nástrojem vymáhání spravedlnosti, který by měl – právě hrozbou své efektivity – napomáhat i ke zvyšování a udržení celkové právní kultury.

Efektivní vykonatelnost práva, resp. jednotlivých právních norem je bezesporu jedním z podstatných pilířů a znaků demokratického právního státu. Ne nadarmo je přiměřená doba řízení považována za jeden ze základních atributů práva na spravedlivý proces. Aby vykonatelnost práva byla efektivní, důvěryhodná a požívala jisté autority, je nezbytné se jí dopracovat v přiměřeném čase. Spravedlnost realizovaná bez náležité časové souvislosti s událostí, která potřebu zásahu státní moci vyvolala, již v mnohém pozbývá významu. Jak pro konkrétní účastníky tak z hlediska celospolečenského zájmu na vládě práva. Práva, jako normativního systému, který je specifický právě tím, že je vynutitelný státní mocí.

Podle efektivity výkonu práva lze zcela určitě usuzovat, jak je který stát schopen naplňovat postulát právního státu jak shora uveden. Není-li právo prosazováno (vynucováno) včas, jeví se protiprávnost jako cesta k vlastnímu prospěchu daleko lákavější.

Nepřiměřenost délky soudního řízení, coby přítomný fenomén, je pro účely této stati brána jako fakt a východisko článku. Ti, kdož čekají rozbor příčin současného stavu či snad dokonce návod k jeho nápravě, nechť raději odvrátí zrak. Byli by zklamáni. Ti, které uspokojí stručná a kompaktní odpověď na otázku zda a jaké prostředky satisfakce existují, pokud již doba určitého řízení přesáhla meze přiměřenosti, budou snad uspokojeni.

Následuje popis právních způsobů jimiž lze zmírnit, ne-li zcela zhojit následky nepřiměřeně dlouhého řízení. Problematika je prezentována jak ve světle české pozitivní právní úpravy, tak zejména z hlediska existující judikatury, a to především Ústavního soudu ČR (dále jen „Ústavní soud“) a Nejvyššího soudu ČR (dále jen „Nejvyšší soud“), a v neposlední řadě rovněž z hlediska Evropské úmluvy o lidských právech (dále také jen „Úmluva“) a k ní se vztahující judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).

Právní úprava České republiky 

Ihned v úvodu lze na obranu české justice konstatovat, že nepřiměřenost délky řízení je problém, který netrápí pouze Českou republiku. Dané problematice je věnována bohatá judikatura ESLP a je z ní patrno, že „výtečníky“ v daném směru jsou prakticky všechny evropské státy. A řada z nich je v situaci horší, než Česká republika. Nemůže to však být útěchou a již vůbec ne důvodem pro akceptaci takového stavu.

Český právní řád mimo svůj ústavní rámec zakotvený v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“)  [1]   ve spojení s čl. 36 LZPS  [2]  , řeší nepřiměřenou délku soudního (i jiného řízení) v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ZRNP“). Dle § 13 odst. 1 ZRNP se za totiž nesprávný úřední postup považuje rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Provést řízení v přiměřené době je základní povinností státu.

Z uvedeného plyne, že účastník (poškozený), který dospěje k závěru, že řízení, jehož byl účasten, trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, je oprávněn za splnění určitých podmínek z tohoto titulu požadovat na státu náhradu škody, která mu v této souvislosti vznikla. Škody se pak bude domáhat v režimu citovaného zvláštního právního předpisu (ZRNP). Ten upravuje několik podmínek či předpokladů, které je z hlediska formálního pro úspěšné uplatnění nároku třeba splnit: (i) nárok musí být předběžné uplatněn u příslušného úřadu uvedeného v § 6 ZRNP (§ 14 odst. 1 ZRNP) a současně (ii) musí být uplatněn v rámci promlčecí doby dle § 32 a násl. ZRNP – tříletá subjektivní, desetiletá objektivní, zvláštní 6 měsíční subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy (viz dále).

Poškozený se dle § 15 odst. 2 ZRNP může náhrady škody domáhat u soudu až tehdy, pokud nebyl jeho nárok úřadem příslušným dle § 6 ZRNP plně uspokojen ani ve lhůtě šesti měsíců ode dne uplatnění, přičemž dle § 35 ZRNP platí, že promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. K soudu se proto poškozený může obrátit až po předběžném uplatnění nároku a bezvýsledném, resp. neúplném uspokojení jeho nároku ve lhůtě 6 měsíců ode dne uplatnění tohoto nároku.

I bez splnění shora uvedené podmínky předběžného uplatnění nároku, lze v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení přímo u soudu od 27.4.2006 vůči státu uplatňovat též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a ZRNP). Půjde v současné době asi o nejčastější cestu k alespoň nějaké satisfakci za újmy způsobené tím, že řízení nebylo státem realizováno v době, která by byla úměrná jeho předmětu a tedy žádoucí. Výhodou je, že na rozdíl od požadavku ne náhradu škody není v tomto případě třeba tvrdit ani prokazovat vznik reálné majetkové újmy. Ostatně většinu škod způsobených tím, že řízení neproběhlo včas, lze zpravidla ztěží vyčíslit a ještě obtížněji prokázat. Jak uvedeno, nárok na náhradu nemajetkové újmy se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen (§ 32 odst. 3 ZRNP). Vznikla-li však nemajetková újma nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo (§ 32 odst. 3 ZRNP).

Kromě popsané možnosti náhrady újmy již vzniklé dává platný právní řád v § 164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen „ZSS“) dotčenému účastníkovi možnost bránit se i v samotném soudním řízení, v němž k průtahům dochází. Má možnost podat k předsedovi příslušného soudu stížnost na průtahy v řízení. Dotčený účastník má rovněž dle § 174a ZSS možnost podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Tento institut byl dříve platnou úpravou podmíněn dřívějším podáním stížnosti na průtahy řízení dle § 164 ZSS, novelizovaná dikce (zákonem č. 7/2009) § 174a ZSS tento požadavek odstranila, když nově do odstavce 1 uvedeného ustanovení zakotvila, že „Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti dle § 164.“

Pokud ani výše uvedené úkony dle ZSS nevedou k odstranění průtahů v řízení, lze se navíc obrátit ústavní stížností dle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „ZÚS“) k této soudní instituci a domáhat se deklaratorního výroku, že k průtahům v řízení došlo a bylo tím porušeno procesní právo účastníka. Takový výrok může mít i později význam pro zprvu zmiňované uplatnění nároku na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy vůči státu. Dle dosavadní judikatury ÚS je stěžovatel povinen vyčerpat veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Těmito procesními prostředky pak judikatura ÚS rozumí i shora uvedenou stížnost předsedovi soudu dle § 164 ZSS a návrh na určení lhůty pro provedení procesnímu úkonu dle § 174a ZSS.

Zcela jiný postoj k téže otázce ovšem zastává judikatura ESLP, která shora uvedené prostředky nepovažuje za prostředky, které by byly efektivní. A nevyžaduje proto, aby byly neúspěšně vyčerpány před tím, než bude podána stížnost k ESLP (viz např. Vokurka proti České republice, Škodáková proti České republice, Bečvář a Bečvářová proti České republice, Pištorová proti České republice). Z judikatury ESLP vyplývá, že za efektivní lze považovat pouze takový prostředek, který je dostupný, přiměřený, účinný a vykazuje dostatečný stupeň jistoty (Mifsud proti Francii). Zároveň musí být příslušné ustanovení pružné, tj. musí být aplikovatelné bez přílišných formalismů. V případě nápravy průtahů v řízení platí, že prostředek musí zajistit, aby rozhodnutí soudu bylo vydáno dříve nebo aby dotyčná osoba byla dostatečně odškodněna za vzniklé průtahy (Sürmeli proti Německu). Ani jeden ze shora uvedených prostředků upravených v ZSS však dle názoru ESLP uvedená kritéria nesplňuje.

Naopak v roce 2006 do českého právního řádu zařazený institut přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (již citované ust. § 31a ZRNP) ESLP považuje za prostředek prostřednictvím něhož lze získat spravedlivé zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem včetně průtahů již na vnitrostátní úrovni. ESLP proto také tuto změnu českého zákonodárství přivítal a rozhodl, že postup dle citovaného ustanovení bude do budoucna zásadně považovat za prostředek, který je nutno (neúspěšně) vyčerpat před tím, než mu bude předložena stížnost dle Úmluvy.

Pro úplnost je v této souvislosti potřebné dodat, že i pravidlo vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy musí být dle ESLP aplikováno s jistou flexibilitou a bez nadměrného formalismu (např. Hartman proti České republice). ESLP připustil také, že toto pravidlo není absolutní a nemůže být aplikováno automaticky; při zkoumání, zda bylo dodrženo, je důležité přihlédnout k okolnostem konkrétního případu. To především znamená, že ESLP musí realisticky vzít v úvahu nejen prostředky teoreticky předvídané právním systémem dotčené smluvní strany, ale též všeobecný právní a politický kontext, jakož i osobní situaci stěžovatelů.

Judikatura českých soudů

Z řady nálezů a usnesení Ústavního soudu plynou jisté kritické premisy, při jejichž naplnění lze usuzovat na to, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně jeho složky spočívající v právu na projednání věci bez zbytečných průtahů.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu, konformní s judikaturou ESLP [např. Kemmache proti Francii (1991), Philis proti Řecku (1997), Pélissier a Sassi proti Francii (1999), Punzelt proti České republice (2000), Bořánková proti České republice (2003)], vyplývá, že při posuzování "přiměřenosti doby řízení" je třeba vycházet z okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti, chování účastníků řízení, zejména pak stěžovatele (poškozeného)  [3]  . Podobně i v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 445/98: „Při zkoumání práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 LZPS a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba vzít v úvahu nejen chování resp. nečinnost na straně soudu, ale též chování stěžovatele, pokud jde o jeho přístupy, a konečně půjde i o složitost samotného předmětu sporu.“

Z uvedeného jednoznačně plyne povinnost pečlivě zkoumat podmínky a okolnosti jednotlivého případu především s ohledem na (i) složitost projednávané věci, (ii) činnost/nečinnost soudu v rámci projednávané věci a (iii) činnost/nečinnost účastníků řízení (poškozených, stěžovatelů) v rámci projednávané věci.

Za obecně vžitý předpoklad, kdy se již řízení přehoupne do své nepřiměřené délky, je praxí obecně považována doba 6 let. Tento časový úsek je pak udáván stěžovateli především s odvoláváním na judikaturu ESLP. Z řady judikovaných nálezů a usnesení Ústavního soudu však v souladu s výše uvedeným plyne, že každý případ je z tohoto hlediska (délky řízení) zapotřebí zkoumat ve světle jeho jedinečnosti. Tudíž nelze prostě a kategoricky uzavřít, že jakmile délka řízení, bez ohledu na další skutkové okolnosti (např. nečinnost účastníků a/nebo jiné překážky na jejich straně) přesáhne dobu 6 let, jedná se již bez dalšího o řízení, které trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, tudíž se v něm příslušné státní orgány dopustily nesprávného úředního postupu, z kterého plyne poškozenému nárok na náhradu škody, resp. zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Každodenní praxe však onu dobu 6 let dovozuje a s železnou pravidelností opakuje, ačkoli příslušná soudní judikatura (např. Usnesení Ústavního soudu ČR sp.zn. IV. ÚS 487/03  [4]  ) se takto kategorickému závěru zoufale brání. Lze ovšem konstatovat (samozřejmě s vědomím jistého zjednodušení a s výhradou zhola uváděné a na všech úrovních zdůrazňované nutnosti individuálnosti posuzování), že uváděná lhůta 6 let je vnímána jako lhůta maximální a musejí existovat opravdu závažné důvody mimo sféru vlivu státu proto, aby bylo ospravedlnitelné řízení delší. Bez ohledu na jeho složitost.

Pro srovnání lze uvést např. rozhodnutí, kde byla za nepřiměřenou shledána i délka řízení podstatně kratší než je oněch zpravidla uváděných 6 let (např. rozhodnutí ESLP Nemeth proti České republice, rozsudek ze dne 20.9.2005, kde za nepřiměřenou délku řízení byla prohlášena doba 4 roky a 4 měsíce pro jeden stupeň soudní soustavy; za zmínku stojí i skutečnost, že ESLP o této otázce rozhodoval v době stále běžícího řízení, v němž mělo docházet k průtahům, čímž došlo k vyslovení závěru, že řízení trvá nepřiměřeně dlouho, byť samo ještě neskončilo). Existují na druhou stranu i případy, kdy překročení této hranice, nepřiměřenou délku řízení nezakládají (např. rozhodnutí ESLP Pretto versus Itálie, rozsudek ze dne 8.12. 1983).

Nepřiměřené délka trestního stíhání

V této souvislosti se zejména v oblasti trestní nauky objevily dohady (i judikatura  [5]  ), zda naplnění nepřiměřenosti délky řízení zakládá povinnost orgánů činných v trestním řízení trestní stíhání zastavit s odkazem zejména na § 11 odst. 1 písm. j). Argumentace zastánců tohoto názorového proudu (v případě dvou níže uvedených rozhodnutí mezi ně patřil i NS) spočívá především v tom, že trestní stíhání je nepřípustné tehdy, kdy v jeho průběhu dochází k tak hrubému porušování práva stíhané osoby, jež je garantováno mezinárodní smlouvou (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), že zájem na jeho ochraně a zachování převáží v konkrétním případě nad zájmem a právem státu na stíhání a potrestání pachatelů trestných činů, přičemž § 11 odst. 1 písm. j) přitom nemůže být vykládán pouze tak, že nepřípustnost trestního stíhání musí mezinárodní smlouva "výslovně" stanovit.

Dlužno dodat, že zejména zmiňovaná rozhodnutí NS sp. zn. 4 Tz 1/2002 a 7 Tz 316/2001, jsou rozhodnutí ojedinělá, která nelze považovat za obecné a jednoznačné vodítko neboť tato rozhodovací praxe byla později v jiných rozhodnutích opět revidována, a to nejen NS, ale i ÚS (NS odkázal na řadu svých rozhodnutí a na nálezy ÚS sp. zn. I. ÚS 296/04, II. ÚS 7/03 a usnesení II. ÚS 527/03 či IV. ÚS 487/03). Z citovaných pozdějších rozhodnutí vyplývá, že v řízení, které trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, nelze postupovat jinak, nežli konstatovat porušení ústavně zaručeného práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a přiznat tomu, kdo se cítí být takovým postupem orgánů činných v trestním řízení dotčen na svých právech, spravedlivé zadostiučinění ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Porušení pravidla stanoveného čl. 6 odst. 1 Úmluvy bývá samotným ESLP sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému a následným přiznáním spravedlivého zadostiučinění ve formě peněžité náhrady. V žádném z jeho rozhodnutí nebyla (podle jiných závěrů NS) zvolena náprava ve formě zastavení řízení, která by – nahlíženo z jiného úhlu - znamenala průlom do zásady oficiality a rovněž oslabení práv poškozených. Jedním z posledních je v této souvislosti usnesení NS sp.zn. 6 Tdo 102/2009 ze dne 17.3.2009, ve kterém zcela explicitně vyjádřil svůj názor, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle článku 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy (k tomu viz např. usnesení ÚS IV. ÚS 8/03, usnesení sp. zn. IV ÚS 487/03 a nález sp. zn. II. ÚS 7/03).

Nejvyšší soud ve svých pozdějších rozhodnutích přiklonil k názoru, že ani ESLP ve svých rozhodnutích nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy a především nestanovil výslovnou sankci, jež by následovala v případech porušení tohoto práva (kromě již opakovaně zmiňovaného práva na finanční satisfakci). Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje ESLP zásadně tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přiznává stěžovateli spravedlivé zadostiučinění i ve formě peněžní náhrady. Této judikatuře ESLP odpovídala i rozhodovací praxe ÚS (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97). Jak ÚS ve svém usnesení ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03, připomněl, nepřiměřenost délky řízení je podle dosavadní judikatury Evropského soudu důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není důvodem pro zastavení trestního stíhání. V této souvislosti ÚS judikoval, že charakteristickým znakem právního státu v kontinentálním evropském pojetí je právě skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, když je to výhradně stát, který rozhoduje podle zásad trestního řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Za této situace se stát nemůže této své úlohy, ale i zásadní povinnosti vzdát také proto, že ve vztahu k poškozeným osobám, případně stranám v trestním řízení není vymezeno žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána a za spáchaný trestný čin spravedlivě potrestána.

S posledně citovanými závěry ÚS a NS ohledně zastavení trestního řízení v případech, kdy toto trvá nepřiměřeně dlouho, si však dovolujeme polemizovat. A to zcela zásadně. Lze jistě souhlasit s tím, že nemůže jít o automatický proces, v rámci něhož by trestní stíhání trvající po delší, než exaktně stanovenou dobu, bylo automaticky zastavováno. Na druhé straně nelze, dle našeho názoru, přijmout stav takový, že sice bude konstatováno porušení práva na spravedlivý proces, ovšem v takovém procesu bude dále pokračováno. Jinými slovy, že stát – jehož prvořadou úlohou je zajišťovat zákonnost - bude sám s plným vědomím a úmyslně pokračovat v udržování protiprávního stavu, v porušování jedno ze základních práv garantovaných Listinou a Úmluvou. Taková představa je absurdní. Stejně absurdní, jakoby se stát uchýlil k mučení s odůvodněním, že sice jde o jednání nepřípustné z hlediska mezinárodních smluv, ústavních norem i „běžných“ zákonů, ale že zájem na vyšetření trestného činu, potrestání pachatele a uspokojení práv poškozených je důležitější... Je povinností a odpovědností státu, aby řízení (včetně trestního stíhání) realizoval včas. A nesplnění této své povinnosti nemůže přenášet na subjekty práva, tedy ani na obviněného (obžalovaného), nota bene při respektování principu presumpce neviny. Dojde-li k situaci, kdy trestní stíhání bude trvat nepřiměřeně dlouho, je na místě konstatovat že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, v porušení takového práva nelze dále setrvávat a je na místě stíhání zastavit. Není jiného logického, právo respektujícího a spravedlivého východiska. Stát v tomto ohledu selhal a musí nést odpovědnost, např. i vůči poškozeným, vůči nimž byl povinován zajistit (včas a efektivně) průchod spravedlnosti. Ostatně stát selhává v řadě jiných případů (je samozřejmé a jsme smířeni s tím, že zdaleka ne všechny trestné činy jsou vyřešeny a ve značném rozsahu se vůbec nestanou předmětem stíhání konkrétní osoby) a není tedy důvod neakceptovat, že jeho selhání může mít i tuto podobu.

Dlužno doplnit, že argument judikaturou ESLP ve vztahu k problematice zastavení trestního stíhání je zcela lichý. ESLP se k dané otázce nevyjadřuje a nemá k tomu ani důvod. Předmětem jeho rozhodování je zjištění, zda k porušená Úmluvy státem došlo a rozhodnutí o event. peněžité satisfakci, nemá žádnou pravomoc vyjadřovat se k procesním prostředkům nápravy, které lze realizovat jen v rámci vnitrostátního práva.