Zná soud skutečně právo aneb zamyšlení nad povinnostmi soudů


Klíčová slova článku bezdůvodné obohacení, cizí právo, dokazování, iura novit curia, náhrada škody, povinnosti soudu, právní kvalifikace, zahraniční právo Datum vytvoření článku 24.9.2010 Kdy naposledy čteno 4.10.2024 10:14
Mgr. Ľuboš Fojtík Mgr. Ľuboš Fojtík

Konečná & Zacha, s.r.o., advokátní kancelář
Lazarská 3
11000 Praha
http://konecna-zacha.com

V tomto příspěvku se pokusíme nastínit, popsat a zamyslet se nad základními projevy starořímské zásady iura novit curia v současném civilním soudním řízení. Zásada iura novit curia bývá v zásadě překládána jako „soud zná právo“ a je charakteristická zejména pro země kontinentální právní kultury[1]a tedy nepochybně i pro Českou republiku.[2]Názory na to, co všechno by soud v rámci své činnosti a z titulu své funkce měl znát se nicméně mohou různit a v praxi se u jednotlivých soudů často různí.

Jaké tedy ve skutečnosti jsou povinnosti plynoucí soudům ze zásady iura novit curia? Z našeho pohledu je jako základní praktické projevy této zásady v civilním soudním řízení[3] možno vnímat následující dvě povinnosti soudů, které při nedodržení mohou mít zcela stěžejní dopad na výsledek řízení:

1. povinnost soudu provádět právní kvalifikaci na základě skutečností stranami vylíčených v řízení a na základě provedených důkazů; a

2. povinnost soudu znát právní předpisy (obsah práva) a tedy nepožadovat dokazování práva jako skutečnosti,[4] a to jak ve vztahu k právu České republiky tak ve vztahu k právu zahraničnímu, které je potřeba užít, bylo-li toto stanoveno příslušnou kolizní normou.

Byť se výše uvedené může mnohým na první pohled jevit jako zcela zřejmé, v soudní síni se lze často setkat s neplněním jak první, tak druhé (byť v tomto ohledu pouze ve vztahu k cizímu právu) z výše uvedených povinností jednotlivými soudy.

Takovým jednáním soudů pak dle našeho názoru dochází k nedůvodnému přenášení povinností na konkrétní účastníky řízení. S ohledem na tento, z našeho pohledu nežádoucí, stav, se pokusíme v tomto příspěvku za přispění příslušné judikatury a právní argumentace potvrdit výše uvedené premisy a svojí troškou se tak pokusit zlepšit procesní postavení jednotlivých stran v civilním soudním řízení.

Povinnost soudu provádět právní kvalifikaci

Zde si úvodem dovolíme přednést krátký příklad z denní soudní praxe. Na tomto místě požádáme čtenáře, aby se pokusil představit si standardní spor např. o náhradu škody. Žaloba byla řádně podána, žalobce vylíčil skutkový stav, označil důkazy a uvedl, že požaduje náhradu škody ve výši XY. V průběhu řízení vyjde najevo, že nejsou naplněny podmínky pro vznik odpovědnosti na straně žalovaného, a tedy není možné žádat po něm náhradu škody, nicméně z vylíčených skutkových tvrzení se jeví, že by se mohlo jednat o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Soud zde ovšem bez dalšího, pouze na základě absence předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu, žalobu zamítne, neboť žalobce požadoval částku nikoli z titulu bezdůvodného obohacení, ale z titulu náhrady škody.

Takový postup je podle našeho názoru zcela v rozporu se základními principy civilního řízení. Civilní soudní řízení je založeno mimo jiné na povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, která je uložena účastníkům řízení – zejména sporných,[5] tato povinnost pak ovšem spočívá pouze v tom, že každá ze stran sporu je povinna v průběhu řízení (ve lhůtách pro to stanovených) tvrdit skutečnosti pro řízení rozhodné a k prokázání těchto skutečností označit příslušné důkazy. Povinností stran sporu vśak nikdy nemůže být provádění a už vůbec ne dokazování právní kvalifikace (právního stavu) konkrétního případu.[6]

Uvedený příklad nesprávného rozhodnutí se bohužel poměrně často objevuje i v praxi, proto se na tomto místě pokusíme zamyslet nad tím, jakým způsobem by soud měl v této situaci správně postupovat.

Dospěl-li by soud v modelovém případě k názoru, že byť se žalobce domáhá nároku náhradu škody, tak z vylíčených skutkových tvrzení a provedených důkazů vyplývá, že na straně žalobce nevznikla škoda, ale naopak na straně žalovaného vzniklo v příslušné výši bezdůvodné obohacení, je soud bez ohledu na právní kvalifikaci provedenou žalobcem povinen rozhodnout tak, že se žalobě vyhovuje, a to v rozsahu, v jakém se žalovaný bezdůvodně na úkor žalobce obohatil, samozřejmě při respektování zásady vázanosti žalobním návrhem pouze do částky požadované žalobcem v žalobě.

V případě, že příslušný soud nebude mít z předložených důkazů vznik onoho bezdůvodného obohacení či jeho výši za prokázané, měl by soud žalobce v tomto ohledu poučit a vyzvat k doplnění předmětných skutečností ve smyslu § 118a odst. 1 zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „OSŘ“). Soud by tedy v této situaci měl žalobu nikoli zamítnout, ale poučit žalobce, že nemá za prokázaný vznik požadovaného nároku z titulu náhrady škody, ale že je možné, že došlo k bezdůvodnému obohacení a vyzvat žalobce k doplnění tvrzení a doložení příslušných důkazů, je-li to potřeba. Jiný přístup, tedy zejména jakási „závislost“ soudu na právní kvalifikaci provedenou účastníky řízení, není dle našeho názoru správný a neoprávněným způsobem zasahuje do práv účastníků řízení.

V tomto ohledu nepřipouští žádné pochybnosti ani ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR, z níž je možno vyvodit následující závěry:

a. Žádná ze stran sporu, a zejména pak žalobce jako účastník v řízení, není povinna provádět právní kvalifikaci svého nároku nebo námitek, když toto právní posouzení přísluší soudu v souladu se zásadou "iura novit curia“[7]

b. Provedla-li některá ze stran sporu takovou právní kvalifikaci[8] – neboť tím chtěla soudu ukázat cestu k „správnému rozhodnutí“, není tato pro soud v žádném případě závazná, neboť nelze upřít soudu, aby v závislosti na skutkových zjištěních, učinil sám odlišné, právu odpovídající, hodnocení právního vztahu, o nějž se uplatňovaný nárok opírá.[9]

Povinnost soudu znát cizí právo vs. dokazování cizího práva jako skutečnosti

...

Zde není konec článku. Pro zobrazení plné verze všech článků se prosím přihlaste nebo se zcela zdarma registrujte