Souběh úroků z prodlení a smluvní pokuty

Článek pojednává o souběhu funkčně obdobného institutů úroků z prodlení a smluvní pokuty, a limitaci jejich výše s ohledem na korektiv dobrých mravů, pro případ peněžitého prodlení za porušení totožné smluvní povinnosti, a to zejména je-li smluvně sjednána jejich sazba. I když je souběh úroků z prodlení a smluvní pokuty obecně přípustný, aplikace smluvního ujednání jako například „nárok věřitele na úroky z prodlení sjednané dle této smlouvy nikterak neomezuje nárok věřitele na smluvní pokutu ze shodného důvodu dle této smlouvy,“ může být jak je uvedeno níže limitovaná.[1] Smluvní pokuta stanovená procentní sazbou by měla být jednoznačně formulovaná jako smluvní pokuta, nejlépe v samostatném článku, v opačném případě vzniká riziko jejího posouzení soudem spíše jako úroky z prodlení. Vhodné je vyhnout se užívání neurčitých výrazů jako „penále,“ „sankce,“ „poplatek,“„poplatek z prodlení,“ „smluvní penále,“ „pokuta z prodlení,“ „přirážka,“ „majetková sankce,“ z kterých je problematické dovodit zda se jedná o smluvní pokutu nebo úrok z prodlení.[2]

Základní rozdíly

Úroky z prodlení a smluvní pokuta obsahují z pohledu právní úpravy několik podstatných rozdílů. Úrok z prodlení je příslušenstvím pohledávky a dle ust. § 154 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů se považuje za opětující se dávku, kterou lze přiznat i do budoucna. Smluvní pokuta je samostatným nárokem utvrzujícím dluh, po splatnosti kterého plynou úroky z prodlení, a který se promlčuje samostatně, na rozdíl od úroku z prodlení, který se promlčuje spolu s pohledávkou. Funkci smluvní pokuty je tak posílení postavení věřitele, který dává jejím uzavřením najevo svůj zvýšený zájem na náležitém plnění smluvní povinnosti. Právo věřitele na úroky z prodlení vzniká ze zákona výlučně pro případ prodlení dlužníka s plněním peněžitého závazku, naproti tomu musí být ujednání o smluvní pokutě výslovné sjednáno a lze ho uplatnit i pro případ porušení nepeněžitého závazku. Pro oba nároky se uplatní 3-roční promlčecí lhůta, pokud není stranami sjednána kratší nebo delší promlčecí lhůta, s tím rozdílem, že pro úroky z prodlení začne plynout dle ust. § 619 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník („zákon“) den následující po splatnosti jistiny, a pro smluvní pokutu, určenou procentní sazbou za každý den prodlení, běží pro každý den prodlení zvlášť.[3] Táto skutečnost představuje oproti úrokům z prodlení pro věřitele zásadní výhodu, jelikož nároky na jednotlivé smluvní pokuty se promlčí pouze za dny prodlení, od nichž uplynula do dne podání žaloby promlčecí lhůta. Ve vztahu k zástavnímu právu lze rozdíl spatřovat v tom, že zatímco se zástavní právo vztahuje i na úroky z prodlení bez výslovného sjednání v zástavní smlouvě, na smluvní pokutu se bude vztahovat pouze ujednají si to strany výslovně.[4] Uhrazení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit povinnost smluvní pokutou utvrzovanou. V případě částečné úhrady dlužníka se uplatňuje pravidlo dle ust. § 1932 zákona, dle kterého se částečná platba započítává na jistinu teprve po započtení nákladů spojených s uplatněním pohledávky, úroků z prodlení a smluvních úroků, pokud dlužník neurčí, že jeho částečné plnění bude započteno nejprve na jistinu. Pokud tak učiní, neuhrazená část úroků z prodlení a nákladů spojených s vymáháním pohledávky bude dále úročena. Pro smluvní pokutu i úroky z prodlení shodně platí, že odstoupení od smlouvy se nedotýká nároků věřitele na jejích úhradu.

Vztah k náhradě škody

Úroky z prodlení se započítávají na náhradu škody, přičemž se nahrazuje pouze škoda převyšující výši úroků z prodlení, pokud není sjednáno jinak.[5] Smluvní pokuta představuje paušalizovanou náhradou škody a nárok na škodu převyšující výši smluvní pokuty nevznikne. Možnost sjednání nároku na smluvní pokutu vedle nároku na náhradu škody je zjevně přípustné i když z dikce ust. § 2050 zákona oproti původnímu ust. § 545 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. ("obchodný zákoník") to přímo nevyplývá.

Nepřiměřenost výše smluvní pokuty

Nepřiměřenost smluvní pokuty je nutné posuzovat podle sjednané denní sazby, nikoliv s ohledem na celkovou výší smluvní pokuty v závislosti od délky prodlení dlužníka.[6] Nejednoznačné zůstává, zda soud při úvaze o rozsahu snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty vychází pouze z kritérií stanovených v § 2051 zákona, resp. hodnoty a významu zajišťované povinnosti[7] a výši vzniklé škody do doby vydání rozhodnutí, nebo zohledňuje rovněž kritérium vyváženosti smlouvy s ohledem na ostatní práva a povinnosti stran, podmínky a okolnosti sjednání smluvní pokuty a její funkci.[8] Nejistotu pro věřitele přináší dikce ust. § 580, ve spojení s ust. § 588 zákona, dle kterého zjevný rozpor s dobrými mravy dle konkrétních okolností případu z důvodu nepřiměřených a nespravedlivých následků vysoké smluvní pokuty má za následek neplatnost ustanovení o smluvní pokutě, ke které přihlíží soud z moci úřední. Z těchto důvodů je při sjednávání výše smluvní pokuty k zvážení, zda příliš vysoká smluvní pokuta, i když není v rozporu se zákonem, nezakládá rozpor s principy spravedlnosti a dobrých mravů. Lze proto doporučit pečlivě zvážit stanovení takové výše smluvní pokuty, aby povinnost dlužníka byla s ohledem na zájmy věřitele náležitě utvrzena. Jelikož zatím neexistuje judikatura vztahující se k předmětné problematice, nelze zcela jednoznačně stanovit kritéria, za dodržení kterých bude výše smluvní pokuty před soudem schůdná.[9] Posouzení limitů dobrých mravů tak zůstává vždy na okolnostech konkrétního případů, jednání účastníků a úvaze soudu.

Moderační právo soudu ve vztahu k nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě