Diskusi v řadách právní veřejnosti, zejména advokátů zaměřených na transakční právo, ale vlastně všech osob aktivně účastných obchodního života v České republice vyvolalo relativně  nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky k otázce možné limitace náhrady škody v obchodních vztazích.

Jde o praxi v obchodní sféře relativně běžnou. Poskytovatel služby či dodavatel zboží (zpravidla nikoli strana poskytující „jen“ peněžité plnění) se snaží předem omezit výši své případné odpovědnosti za škodu, kterou by mohl způsobit porušením svého závazku. Třeba i nezaviněným. Navrhne tedy, že případnou škodu bude hradit jen do stavené maximální výše („strop“). Obvykle se podobné ujednání uplatní tam, kde hodnota jím poskytovaného plnění (tedy i sjednaná cena za něj) je ve výrazném nepoměru k výši škody, která by teoreticky mohla druhé smluvní straně vzniknout opožděným či nikoli řádným plněním. Typicky podobná ujednání obsahují smlouvy o dodávkách a implementaci softwarových produktů u větších společností, závislých „životně“ na chodu svého interního počítačového systému. Samozřejmě ale nejen tam.

Je logické, že strana plnění poskytující se snaží uvést do rovnováhy na jedné straně rizika, která na sebe spolu s převzetím závazku přijímá, a na druhé straně přínos, který pro ni řádné splnění závazku bude mít (úplata). Proto se také obvykle limit odpovědnosti za škodu odvíjí od sjednané ceny za poskytované plnění.

Pokud druhá strana takové ujednání akceptuje, bylo by možno mít za to, že celkem neproblematicky dohodou stran v rámci jejich smluvní volnosti došlo k modifikaci dispozitivního zákonného ust. § 379 ObchZ. To stanoví, že se zásadně nahrazuje skutečná škoda a ušlý zisk, přičemž se nenahrazuje pouze taková škoda, která nebyl předvídatelná. Z dispozitivnosti uvedeného ustanovení by bylo možno dovodit, že jeho modifikace dohodou stran je možná.

Tak jednoznačná ovšem situace zdaleka není.

Judikatura Nejvyššího soudu České republiky: limitace není možná

Pochybnosti ohledně možnosti limitace výše nahrazované škody, resp. pochybnosti o platnosti takového ujednání zde existovaly vždy. Smluvní strany sice přesto zařazovali podobná ujednání (ve svém zájmu) do uzavíraných smluv. Jejich obezřetní advokáti je však při té příležitosti upozorňovali na problematičnost takového ujednání z hlediska práva a na jeho možnou absolutní neplatnost. Doufali přitom, že ze smlouvy nedojde ke sporu, případně že budou schopni konkrétní rozhodující soud svou argumentací a přesvědčivostí přivést k závěru, že takové ujednání je nejen obchodně racionální, ale i právně bezvadné ve světle platného práva.

Poměrně jasnou tečku za dohady v daném směru učinilo rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci 32  Odo 1651/2005. Ačkoli se jádro sporu dané otázky vlastně ani netýkalo, dospěl soud v rámci odůvodnění svého rozsudku ze dne 27.3.2008 ke kategorickému výroku (jaksi mimochodem, mimo rámec hlavního předmětu sporu), který je možno shrnout do následující právní věty: „Podle  § 386 odst. 1 ObchZ platí, že nároku na náhradu škody se nelze vzdát před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Vzhledem k tomu, že se podle § 263 odst. 1 ObchZ jedná o kogentní ustanovení, je předmětné ujednání účastníků o omezení nároku žalované na náhradu škody způsobené porušením povinností žalobci, neplatné pro rozpor s tímto ustanovením…“. Jakkoli Nejvyšší soud dále doplnil, že se jedná jen „o stanovisko Nejvyššího soudu ČR, jenž se vztahuje pouze k okrajové námitce dovolatelky ohledně nerovnoprávného postavení žalobců a dovolatelky, které dovolatelka dovozuje z článku VI. 1  posuzované smlouvy o poskytování právní služby upravující limitaci náhrady škody“, na významu jeho závěru pro právní i obchodní praxi to neubírá.

Přestože nejde o rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí NS a přestože nebylo míněno jako sjednocovací stanovisko pro rozhodování soudů o dané otázce, je významným vodítkem pro zodpovězení otázky, jak budou soudy (včetně zejména vrcholu soustavy obecných soudů) v dané otázce rozhodovat. Lze konstatovat, že je výrazně pravděpodobnější, že v případě sporu bude jakékoli smluvní ujednání směřující k limitaci náhrady škody, tedy omezující rozsah nahrazované škody před tím, než ke škodě došlo, posuzováno jako absolutně neplatné pro rozpor se zákonem.

Argumenty pro a proti

Citované stanovisko Nejvyššího soudu ČR rozhodně nepředstavuje jediný možný pohled na problematiku a dokonce lze tvrdit, byť exaktní čísla samozřejmě nejsou dosažitelná, že není ani názorem převažujícím. Jak advokátní praktici, tak i někteří významní teoretici s ním projevili nesouhlas. Zajímavé diskusi bylo podrobeno mj. v rámci Třetího odborného symposia organizovaného Nejvyšším soudem ČR k otázkám rozhodování o náhradě škody konaného dne 9.června 2009 na půdě NS. Rozhodnutí soudu k dané otázce obhajoval JUDr. Zdeněk Des, předseda senátu, který předmětné rozhodnutí vydal. A samozřejmě jeho argumentace měla racionální základ v pozitivním právu. Dle očekávání (a dle toho, co je vyjádřeno i v předmětném judikátu) se autor opírá o kogentnost ust. § 386 odst. 1 ObchZ, které zakazuje vzdát se nároku na náhradu škody před tím, než došlo k porušení povinnosti, z něhož může škoda teprve vzniknout. Omezení výše nahrazované škody vnímá v té souvislosti jako částečné vzdání se nároku na náhradu škody. A pokládá je tudíž za právně nepřípustné.

S vysloveným názorem na neplatnost dohod o limitaci náhrady škody nesouhlasíme a své nesouhlasné stanovisko jsme prezentovali i na zmíněném symposiu. Nutno zdůraznit, že za podpory i dalších přítomných kolegů zejména z řad advokátů. Ovšem i za podpory prof. Dr. JUDr. Karla Eliáše, jako předního odborníka na civilní právo, který se k nám v diskusi připojil. 

Řada respektovaných odborníků (např. JUDr. Petr  Čech, LL.M., JUDr. Karel Marek, Csc., JUDr. Marie Salačová, JUDr. Josef Šilhán) v publikované literatuře připouští smluvní omezení náhrady škody ex ante, před porušením určité povinnosti, a to při zachování přiměřenosti limitace dle okolností daného případu.

Základní argumenty svědčící pro přípustnost smluvní limitace náhrady škody v obchodních vztazích de lege lata lze přitom shrnout (s ohledem na omezený prostor tohoto příspěvku) následovně:

Pojem „vzdání se“ obsažený v kogentním ustanovení § 386 odst. 1 ObchZ je třeba chápat pouze jako absolutní (úplné) „vzdání se“, nikoli toliko „vzdání se“ částečné. Nelze oba termíny směšovat. Pokud by zákonodárce chtěl výslovně vyloučit možnost omezení výše náhrady škody, stanovil by tak výslovně („Nároku na náhradu škody se nelze vzdát, ani jeho rozsah omezit...“).  A nezařadil by do zákona ustanovení upravující výši nahrazované škody mezi ustanovení dispozitivní (viz dále ad 3). Je třeba vnímat, že zatímco otázka limitu náhrady škody řeší pouze výši náhrady, vzdání se práva na náhradu škody se vztahuje k nároku jako celku, tedy zejména k jeho základu. V případě uplatňování nároku na náhradu škody je přitom více, než kde jinde, rozlišován základ nároku na straně jedné a dále jeho výše na straně druhé. Zatímco ust. § 386 odst. 1 Obch. zák. lze interpretovat tak, že není možno vzdát se zcela podstaty – tj. základu nároku na náhradu škody – z dispozitivnosti jiného ustanovení upravujícího výši škody (§379 ObchZ) vyplývá, že výši samotného existujícího nároku modifikovat lze, a to i předem. Jak směrem nahoru tak směrem dolů.

Dále je zde argument bezrozpornosti práva; v případě, že právní řád obsahuje ustanovení, které aprobuje limitaci náhrady škody prostřednictvím sjednání smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody mimo jiné i pro obchodní vztahy – srov. § 545 odst. 2 ObčZ, nelze pak připustit restriktivní výklad § 386 odst. 1 ObchZ, který by zakazoval nejenom vyloučení náhrady škody, ale i limitaci náhrady škody. Je zřejmé, že Nejvyšším soudem judikovanou nemožnost limitace výše škody lze „obejít“ ujednáním o smluvní pokutě, které (není-li sjednáno něco jiného) nárok na náhradu škody suspenduje. Je-li sjednána smluvní pokuta, škoda se zásadně nenahrazuje. Výše smluvní pokuty přitom může být stanovena libovolně, samozřejmě v mezích dobrých mravů (§ 3 ObčZ)  a zásad poctivého obchodního styku (§ 265 ObchZ). Takové řešení však není jednak právně čisté – pouze vypovídá o absurditě výkladu zakazujícího limitaci – navíc může přinést řadu jiných komplikací, které je třeba ve smlouvě řešit (např. v případě smluvní pokuty jde o odpovědnost v podstatě absolutní povahy, neboť se ze zákona neuplatní liberační důvody v podobě okolností vylučujících odpovědnost – ust. § 374 ObchZ). Stejně problematická je praxe jiná – zařazení deklaratorního ujednání do smlouvy o tom, jaká maximální výše škody je oboustranně předvídatelná. Takové prohlášení vůbec nemusí odpovídat objektivnímu stavu a může tedy opět nastat právní spor.

Dispozitivnost ustanovení § 379 ObchZ; z tohoto dispozitivního ustanovení upravujícího rozsah náhrady škody se dovozuje, že není vyloučena dohoda omezující v určité míře rozsah škody, která případně v budoucnu vznikne.[1] Podrobněji k uvedenému argumentu též ad 1.

Pro závěr o možnosti limitovat předem výši náhrady škody hovoří i komparativní pohled na danou problematiku, kdy v mezinárodním obchodu[2] a zahraničních právních řádech smluvní limitace náhrady škody obecně přípustná je; srov. např. v USA, Velké Británii, Německu, Francii, ale také na Slovensku, kde jsou relevantní ustanovení regulující danou problematiku naprosto totožná jako v tuzemsku, avšak o přípustnosti limitace náhrady škody se spory nevedou, stěžejní ustanovení § 368 ObchZ je vykládáno v duchu liberálnějšího pojetí, tedy že „vzdání se“ nároku znamená pouze „vzdání se" v celém rozsahu.[3] JUDr. Des proti uvedené argumentaci uváděl, že v zahraničních právních řádech je problematika řešena zpravidla komplexněji a že dospět pouhým výkladem ust. § 379 ObchZ k tomu, že náhradu škody limitovat lze, by přineslo řadu problémů, které domácí právo neřeší. Konkrétní příklad takových problémů však zmíněn nebyl.

Prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš ve shora již citované diskusi doplnil argumenty pro závěr o možné limitaci také textací § 194 odst. 5 ObchZ, který – jako lex specialis - zapovídá limitaci výše náhrady škody v případě odpovědnosti členů představenstva vůči společnosti za škody způsobené při výkonu uvedené funkce. Je-li v zákoně takové specielní ustanovení řešící otázku omezení odpovědnosti za škodu, lze a contrario dospět k tomu, že tam, kde podobný výslovný zákaz chybí, limitace možná je.

Obecné zákonné podmínky limitace

Je samozřejmé, že smluvní limitace výše náhrady škody v konkrétním případě by vždy a za všech okolností musela splňovat požadavek přiměřenosti. Muselo by jít o limit obchodně odůvodnitelný a tedy odpovídající již citované zásadě dodržování dobrých mravů a zásad poctivého obchodního styku. Dle odborné literatury je možná dohoda o omezení jen v rozsahu přiměřeném objektivním okolnostem daného případu a obchodního vztahu[4]. Hledání přiměřenosti konkrétní smluvní limitace náhrady škody a zkoumání okolností daného případu bude vždy přirozeně to nejtěžší. Lze však obecně vymezit některé základní aspekty, které je vhodné při hledání přiměřené výše limitace zohlednit. Jedná se např. o reálnou sílu smluvních partnerů, situace na trhu, ekonomické možnosti, obvyklost limitace v daném odvětví, účelnost vzhledem k předmětu smlouvy a charakteristice realizovatelnosti jejího plnění, zda půjde o limitace pro jednotlivá porušení smlouvy nebo o limitaci ve vztahu ke smlouvě jako celku atd.[5]

Nerealizovaná změna zákona

Souvisejícím tématem k diskusi, které však překračuje možnosti tohoto příspěvku,  by mohl být vládní návrh novely obchodního zákoníku (sněmovní tisk č. 498), který byl posléze přetaven do novely obchodního zákoníku provedené zák. č. 215/2009 Sb. s účinností od 17.6.2009. Vládní návrh původně počítal s tím, že sporné ustanovení § 386 odst. 1 ObchZ bude nově zařazeno do seznamu dispozitivních ustanovení obchodního zákoníku, resp. exkludováno z katalogu ustanovení kogentních (§ 263 ObchZ). V rámci legislativního procesu však tento návrh neprošel a vydaná novela na stávajícím stavu nic nemění.

Důvodová zpráva k návrhu zákona uváděla, že zamýšleným cílem navrhované změny je explicitní legislativní vyjádření přípustnosti smluvní limitace náhrady škody. Stav, kdy uvedená novela takto odůvodněná parlamentem neprošla a zůstala zachována úprava stávající pouze umocňuje obavy z toho, že dle současné právní úpravy limitace náhrady škody skutečně možná není.

Mgr. Jiřina Spirytová, LL.M

Mgr. Jan Hrazdira

Na Příkopě 15

110 00 Praha 1

Tel.: +420 272 143 399

Fax: +420 272 143 397

E-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

www.hkdw.cz 

[1] Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M.: Obchodní zákoník (komentář) 10. vydání, Praha: C.H. Beck, 2005, s. 1117

[2] Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M.: Obchodní zákoník (komentář) 10. vydání, Praha: C.H. Beck, 2005, s. 1117

[3] srov. Šilhán, J. Náhrada škody v obchodních vztazích a možnosti její smluvní limitace. 1. vydání. Praha : C.H. Beck, 2007, s.50 - 59

[4] Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M.: Obchodní zákoník (komentář) 10. vydání, Praha: C.H. Beck, 2005, s. 1117

[5] dále srov. Šilhán, J. Náhrada škody v obchodních vztazích a možnosti její smluvní limitace. 1. vydání. Praha : C.H. Beck, 2007, s. 48-49.

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář