K možnosti omezení odpovědnosti dopravce dle platného práva


Klíčová slova článku CMR, dopravce, odpovědnost, omezení odpovědnosti, přepravce Datum vytvoření článku 8.2.2010 Kdy naposledy čteno 19.8.2019 10:40
Mgr. Ľuboš Fojtík Mgr. Ľuboš Fojtík

Konečná & Zacha, s.r.o., advokátní kancelář
Lazarská 3
11000 Praha
http://konecna-zacha.com

Přepravní smlouvy, na základě kterých je, ať již vnitrostátní nebo mezinárodní, přeprava realizována, jsou po kupní smlouvě pravděpodobně nejpoužívanějším pojmenovaným smluvním typem, a vytvářejí tak určitý pojící článek mezi jednotlivými složkami obchodního cyklu.

Přepravu zboží lze považovat za podstatnou disciplínu jak z hlediska právního, tak z hlediska podnikatelského a obchodního, například již z toho důvodu, že cena přepravy je schopná výrazným způsobem ovlivnit konečnou cenu zboží na trhu, a tím do značné míry působí na rozhodování spotřebitelů.

Na následujících řádcích nabízíme pohled na pravidla upravující odpovědnost dopravců, jejichž efektivní působení je jedním z pilířů, na kterých je vybudována celá struktura přepravního práva.1) Odpovědnost dopravce za zničení, ztrátu, poškození nebo prodlení přepravované zásilky je snad nejpalčivějším problémem nejen z pohledu zákazníka, ale i dopravce samotného.

Otázka přípustnosti smluvní limitace rozsahu náhrady škody není v českém právním prostředí novum, avšak ohledně jejího uspokojivého řešení nadále panuje značná právní nejistota jak z pohledu právní teorie, tak rozhodovací praxe soudů.2) Našim cílem však není podrobně analyzovat obecnou přípustnost či nepřípustnost tohoto smluvního nástroje.3) ale přiblížit aktuální právní úpravu týkající se limitace náhrady škody u smlouvy o přepravě věci, resp. přepravních smluv obecně, a dále, vzhledem k dlouho avizované rekodifikaci soukromého práva, poskytnout několik úvah de lege ferenda. Rovněž úvodem upozorňujeme, že dále neuvažujeme s využitím smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody, která, není-li dohodnuto jinak, dle § 545 odst. 2 zákona . 40/1964, občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), konzumuje nárok poškozeného na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti kryté sjednanou smluvní pokutou.

Z praktického hlediska se jedná o užitečné, nicméně ne vždy užívané řešení, a proto není možno otázku smluvní limitace náhrady škody opomenout.

Problematický výklad § 386 obchodního zákoníku

Základní úskalí při formulaci smluvní doložky explicitní omezující povinnost k náhradě škody představují především kogentní ustanovení § 574 odst. 2 obč. zák. a § 386 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění (dále jen „obch. zák.“), jenž výslovně zakazují vzdát se nároku na náhradu škody před porušením povinnosti, z níž může škoda vzniknout. Mnohost a protichůdnost možných výkladů tohoto ustanovení je nasnadě. Někteří autoři4) toto ustanovení chápou jako absolutní maximu, a tedy i částečné vzdání se nároku, tzn. limitování výše náhrady škody považují za nepřípustné. Takto restriktivní výklad však dle našeho názoru nereflektuje potřeby obchodní praxe a jak uvádí mimo jiné i J. Šilhán: „Je-li zde prostor pro výklad liberálnější, který umožní (skrze korektiv přiměřenosti a korektivy generální, jako jsou dobré mravy) eliminaci nepřijatelných praktických dopadů v plné šíři, je nutno se přiklonit k němu.“5)

Jak již bylo nastíněno, jedná se o problematiku složitou a není naším cílem věnovat se jí v její obecné rovině, která zahrnuje i celou řadu zajímavých dílčích otázek.6)

Vzhledem k tomu, že otázka možnosti limitace náhrady škody je zejména problémem interpretačním, protože jak odpůrci, tak příznivci pracují se stejnými normami a pouze rozdílnou strukturou logických konstrukcí dospívají k odlišným závěrům, nelze tedy její přípustnost bez dalšího zavrhnout. Také proto budeme v dalších úvahách pracovat s alternativou, kdy možnost obecné limitace náhrady škody připustíme.7)

Obecná charakteristika odpovědnosti dopravce

Zde si dovolíme odbočit od rozboru přísně juristického a předeslat několik argumentů ekonomického charakteru, neboť cílem právní úpravy obzvláště v tomto případě by měla být zejména reflexe potřeb ekonomické praxe.

Budeme-li vycházet z vnímání civilněprávní odpovědnosti jako sekundární právní povinnosti vznikající v důsledku porušení primární povinnosti, založené na principu peněžité náhrady škody, stává se dopravce, v případě vzniku škody na přepravované zásilce (eventuálně zpoždění při doručení), dlužníkem druhé strany ve výši újmy (škody), kterou tato strana utrpěla. Důsledné uplatňování tohoto principu by však vedlo dopravce k nezbytnosti uzavírat značně rozsáhlé pojištění své podnikatelské činnosti, obzvláště v případě, kdy jejich činnost (přeprava zboží) spadá do oblasti, ve které nelze vyloučit existenci značných rizik, jež není možné současně zařadit do kategorie působení tzv. vyšší moci.

Dopravce je při své podnikatelské činností motivován, jako ostatně každý podnikatel už ze zákonné definice, dosažením zisku a jeho maximalizací. Důsledkem zvětšených nákladů na pojištění by tudíž nutně bylo jejich promítnutí do finální ceny jím poskytovaných služeb a přenesení této zátěže v konečném důsledku opět na zákazníka (odesílatele/příjemce). Současně musíme zdůraznit, že působení determinant jako je sociální spravedlnost nebo zadostiučinění je v obchodní praxi, a zvláště při přepravě zboží, výrazně oslabeno, například v porovnání s přepravou osob, kde je zájem na ochraně zdraví a života cestujících osob hodnotou nesrovnatelně významnější a hodnější ochrany.

Z ekonomického a obchodního hlediska je tedy možno výše uvedené skutečnosti považovat za základní a zcela nezvratný argument „pro“ možnost limitace náhrady škody při přepravě zboží, přičemž snahou zákonodárce by v tomto případě, vzhledem ke specifikům obchodních vztahů, smluvní svobodě a přinejmenším teoretické rovnosti smluvních partnerů, mělo být nalezení jistého rovnovážného bodu v prostředí antagonistických zájmů stran, mezi smluvní svobodou na jedné straně a právní jistotou na straně druhé. Nicméně jak bude patrno níže, vydal se zákonodárce v oblastivnitrostátní přepravy, resp. přepravních smluv, na které se vztahuje obchodní zákoník, zčásti, ne-li zcela opačným směrem.8)

Současný stav, výchozí možnosti a potenciální řešení

...

Zde není konec článku. Pro zobrazení plné verze všech článků se prosím přihlaste nebo se zcela zdarma registrujte