K vybraným problémům návrhu novely zákona o rozhodčím řízení

Tento článek si klade za cíl přispět k odborné diskusi nad návrhem zásadní vládní novely zákona, jenž tak výrazně ovlivňuje procesní stránku smluvního práva mnoha obchodníků i spotřebitelů v České republice a vzbuzuje tolik rozporuplných reakcí, tedy zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“ nebo „RozŘ“).

Návrh se v legislativním procesu nachází ve druhém čtení a je aktuálně projednáván ve výborech. Snahou autorů tohoto článku není komplexní rozbor všech navrhovaných změn, s nimiž lze v zásadě vyslovit souhlas projevit jim podporu, nýbrž naopak učinění podnětu k diskusi o dalších užitečných změnách, na které doposud navrhovaná novela „nemyslí“. Jedná se o dva návrhy změn týkajících se neustále diskutované problematiky efektivního doručování stranám rozhodčího řízení, konkrétně problematiku II) zpřístupnění centrální evidence obyvatel (CEO) k nahlížení rozhodcům a dále III) zavedení pravidel pro zřízení a užívání datových schránek rozhodci.

Doručování účastníkům civilního řízení, rozhodčí řízení

Doručování účastníkům civilního řízení, rozhodčí řízení, jenž je jeho alternativou, nevyjímaje, je palčivý problém snad všech procesních kodexů. Projevuje se v něm neustálé napětí mezi potřebou zajistit ústavně proklamovanou zásadu práva účastníků na spravedlivý proces, „být slyšen“ a vyjádřit se ke všemu podstatnému na jedné straně a potřebou vést řízení efektivně, levně a znemožnit praktikám záměrně nekomunikujících účastníků směřujícím k obstrukcím a nemožnosti řádně řízení ukončit a spor rozhodnout na straně druhé.

Doručování se přímo týká novela ust. § 23 RozŘ, která přináší zcela racionální a více nežli vítané pravidlo o tom, že rozhodčí řízení končí až právní mocí rozhodčího nálezu, nikoliv již jeho vydáním. Je tím odstraněn nesmyslný dualismus režimu doručování všech procesních dokumentů a rozhodčího nálezu. Zatímco dle novelou nezasaženého ust. § 19 odst. 1 RozŘ se mohou strany dohodnout na postupu, kterým mají řízení vést, jenž bezpochyby zahrnuje i dohodu o procesu doručování procesních dokumentů, doručování rozhodčího nálezu je dle aktuálně účinné úpravy vyňat z rámce rozhodčího řízení, a musí tudíž probíhat – jak rovněž potvrdil Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí ze dne 14.5.2009, sp. zn. 20 Cdo 1928/2007 – striktně dle pravidel daných občanským soudním řádem.

I v rozhodčím řízení, bez ohledu na to, zda strany rozhodčí smlouvy učinily výslovnou dohodu o procesu doručování ve smyslu ust. § 19 odst. 1 RozŘ, však má rozhodce odpovědnost za to, že účastníkům (jde zejména o stranu žalovanou) byly důležité dokumenty vydané v řízení řádně doručeny tak, že může mít za to, že bylo účastníkům umožněno se s nimi seznámit. Odraz této odpovědnosti se může projevit až dlouho po skončení rozhodčího řízení, nicméně o to závažněji, neboť dojde – li spor do fáze vykonávacího řízení, je třeba zdůraznit, že exekuční soudy nemohou nařídit exekuci, pokud nemají prokázáno, že exekuční titul (v daném případě vykonatelný rozhodčí nález) nebyl žalovanému „řádně“ doručen v souladu s pravidly občanského soudního řádu, tedy na adresu, kterou si tento účastník fyzická osoba zvolil, jinak na tzv. evidenční adresu, tedy adresu vedenou v CEO, kterou upravuje zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, ve znění pozdějších předpisů, přístupnou toliko státním orgánům. Z toho je patrný legislativní nesoulad mezi možností účastníků rozhodčího řízení sjednat si vlastní pravidla doručování (nově včetně doručení meritorního rozhodnutí) dle ust. § 19 odst. 1 RozŘ a nutností žalobce prokázat ve fázi nařizování exekuce, že exekuční titul byl doručen v souladu s ust. § 45 a § 49 o.s.ř. Důsledkem takového nesouladu je neodstranitelná vada řízení a faktická nevykonatelnost rozhodčího nálezu, což vytváří závažný hendikep této formy řešení sporu.

Jinými slovy, přes proklamovanou volnost v otázce doručování, musí být v konečném důsledku rozhodčí nález při absenci komunikace žalovaného (a jeho volby korespondenční adresy) vždy doručen na adresu, která je evidována v CEO. Obecné soudy si tento problém neuvědomují, neboť z pozice státních orgánů mají na základě ust. § 175a odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, neomezený přístup k daným informacím o evidenčních adresách účastníků řízení, a dokáží zajistit řádné doručení v souladu s občanským soudním řádem. Pozice rozhodců ad hoc, stejně jako stálých rozhodčích soudů, je však zcela odlišná. Jakožto osoby soukromého práva nemají přístup k informacím shromažďovaným v dané evidenci, které se dle ust. § 8 odst. 1 výše citovaného zákona o evidenci obyvatel poskytují pouze v rozsahu nezbytně nutném a za podmínek stanovených tímto a dalšími zákony. Bez těchto informací je nutně rozhodce v nejistotě o tom, zda je žalovanému doručováno na jeho evidenční adresu v každém případě, kdy si žalovaný (či kterýkoliv další účastník řízení) tyto zásilky nevybírá, a doručováno je tak tzv. fikcí doručení. Pochybení doručujícího orgánu v označení vracené písemnosti nelze vyloučit, a tedy ani vyskytnutí nezhojitelné vady řízení.