Je rozhodce vázán judikaturou soudů?


Klíčová slova článku rozhodčí řízení, judikatura obecných soudů, Nejvyšší soud, Rozhodce Datum vytvoření článku 12.12.2018 Kdy naposledy čteno 18.7.2019 21:36
JUDr. Luděk Lisse, Ph.D, LL.M, MPA JUDr. Luděk Lisse, Ph.D, LL.M, MPA

Ústav práva a právní vědy, o.p.s.
Konviktská 24
11000 Praha
http://www.ustavprava.cz/

V právní praxi rozhodčího řízení je občas řešena otázka, nakolik je rozhodce vázán judikaturou vyšších soudů, tj. zejména Nejvyššího soudu České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) a Ústavního soudu České republiky (dále též jen „Ústavní soud“). Uvedená otázka nebyla dosud judikaturně řešena, neboť přezkum rozhodčího nálezu soudem co do merita věci není ze zákona přípustný. Všechny důvody přezkumu rozhodčího nálezu jsou taxativně uvedeny v ust. § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.r.ř.“), a meritorní přezkum rozhodčího nálezu mezi ně (v souladu s celosvětovými zásadami rozhodčího řízení a modelovým zákonem UNCITRAL) nepatří. Judikatura českých soudů řekla k otázce možnosti meritorního přezkumu rozhodčího nálezu rovněž svoje kategorické ne. Již ve svém rozsudku ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, zaujal Nejvyšší soud jednoznačný závěr, že „Institut zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zák. o r. ř. nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu; formou opravného prostředku jak po stránce procesní, tak i věcné správnosti rozhodčího nálezu může být jedině přezkum jinými rozhodci podle § 27 zák. o r. ř. Úmyslem zákonodárce bylo vyloučit soudní přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu, tj. správnosti skutkových zjištění a právního posouzení věci; měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího řízení.“.

Není-li ovšem možné rozhodčí nález meritorně přezkoumat, poskytuje to rozhodcům značný prostor pro uplatnění jejich vlastního právního názoru, který se může ocitnout v potenciální kolizi s ustálenou judikaturou vyšších soudů; u těch z rozhodců, kteří jsou méně zatíženi konvencemi a normami, by to mohlo vést až k nerespektování judikatury vyšších soudů v jejich rozhodovací praxi. Zda je taková praxe možná, se pokusíme shrnout v následujícím příspěvku.

Vázanost rozhodce zákonem

Rozhodce je při svém rozhodování vázán primárně ust. § 25 odst. 3 z.r.ř., které stanoví, že „Při rozhodování se rozhodci řídí hmotným právem pro spor rozhodným; mohou však spor rozhodnout podle zásad spravedlnosti, avšak jen tehdy, jestliže je k tomu strany výslovně pověřily.“ Vynecháme-li možnost rozhodování podle zásad spravedlnosti, která je specifikem rozhodčího řízení a nebývá v praxi rozhodčího řízení příliš využívána, vyplývá z uvedeného ustanovení vázanost rozhodce zákonem, jakož i dalšími právními předpisy, tedy mezinárodními smlouvami i právními předpisy podzákonnými, např. vyhláškami či nařízeními.[1]

Vázanost rozhodce hmotným právem pro spor rozhodným stanoví zákon. Zajímavé je v této souvislosti vymezení povinnosti normativní vázanosti právem u soudců, kteří v justičním systému rozhodují spory vedle rozhodců, kdy rozhodování sporů prostřednictvím soudů je chápáno jako standardní způsob řešení sporů, na rozdíl od rozhodování sporů rozhodci, které je chápáno celosvětově jako alternativní způsob řešení sporů.

Vymezení povinnosti normativní vázanosti právem u soudců je provedeno přímo Ústavou České republiky, která v ust. Čl. 95 odst. 1 stanoví, že „Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.“ V odst. 2 téhož ustanovení se pak stanoví, že „Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.“

Na základě výše uvedeného normativního vymezení není rozhodce na rozdíl od soudce oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, a nemá ani oprávnění předložit věc Ústavnímu soudu, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem.

Rozhodce tedy musí rozhodovat striktně podle zákona a mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, jakož i podle podzákonných právních předpisů. Z toho podle mého názoru vyplývá i vázanost rozhodce judikaturou vyšších soudů, a to zejména judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky. Námitka, že rozhodce není soudní judikaturou vázán proto, že (i) není soudce, a že (ii) judikatura není pramenem práva, podle mého názoru neobstojí.

Není totiž pochyb o tom, že pokud je Nejvyšší soud povolán ke sjednocování judikatury[2], což má vést k jednotnému „metru“ v rozhodování soudů, je veřejný zájem na tom, aby i rozhodování v oné „alternativní oblasti řešení sporů“ bylo unifikováno.

Protože unifikaci rozhodčí rozhodovací praxe nelze při nemožnosti publikace rozhodčích nálezů jednotlivých rozhodčích soudů a rozhodců (rozhodčí řízení je neveřejné a neveřejný je i rozhodčí nález jako jeho meritorní výstup[3]) zajistit jinak, je cesta unifikace rozhodčí rozhodovací praxe prostřednictvím aplikace judikátů Nejvyššího soudu ze strany rozhodců v jejich rozhodovací praxi nezbytná.

Rozhodce by tak měl sledovat judikaturu Nejvyššího soudu České republiky a řídit se jí ve své rozhodovací praxi, včetně nezbytné reflexe jejích změn. Ostatně, tuto povinnost má rozhodce – podobně jako soudci – „nově“ normovanou rovněž ustanovením § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v aktuálním znění (dále jen „ObčZ“)[4], který zavedl všem orgánům rozhodujícím právní spory povinnost (i) rozhodnout právní případ obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s právním případem shoduje v podstatných znacích, s tím, že (ii) byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Jsem názoru, že povinnost rozhodnout právní případ obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut, se nevztahuje jen na právní případy rozhodované rozhodcem (množina takových případů je totiž neúměrně malá), ale že je nezbytné dosah uvedeného ustanovení vztáhnout i na případy řešené v judikatuře soudů, jejíž je Nejvyšší soud sjednocovatelem.

Co se potom týče vázanosti rozhodce nálezy Ústavního soudu, zde je tato dána vázaností rozhodce ústavním pořádkem obecně, podobně jako v případě soudu. I rozhodce je totiž orgánem, jehož pravomoc k rozhodování sporů je založena primárně v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jej „Listina“)[5]. Rozhodce je totiž „jiným orgánem“ ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a má tedy – v tomto smyslu a pro tyto účely - stejné ústavní zakotvení jako soudce a z něj vyplývající stejnou povinnost stran respektu k ústavnímu pořádku. Ústavní soud k tomuto tématu nově dovodil, že „Rozhodčí řízení, jak bylo shora uvedeno, je druhem civilního procesu. To však samo o sobě vůbec neznamená, že soudy mohou do rozhodčího řízení libovolně zasahovat. Právní řád dává stranám možnost, aby rozhodčí smlouvou derogovaly pravomoc soudu a založily pravomoc rozhodce, jenž bude v jejich věci nalézat právo a výsledek této činnosti promítne do autoritativního rozhodnutí - rozhodčího nálezu.“ (srov. bod 29. Nálezu I. ÚS 3227/07). Navazující dovození Ústavního soudu pak obsahuje názor, že „Projednání věci v rozhodčím řízení z tohoto hlediska neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje spíše její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo; jinak by ostatně bylo pojmově nemyslitelné považovat rozhodčí řízení ve vztahu k soudnímu řízení za alternativní způsob řešení sporů.“ (srov. bod 19. Nálezu I. ÚS 3227/07).

Z uvedeného tak plyne, že zatímco předchozí rozhodovací praxe Ústavního soudu[6] zaujímala pozici, že rozhodce právo toliko narovnává a že tak činí v zastoupení stran, nově se traktuje, že činnost rozhodce nespočívá v narovnávání práva mezi stranami s konstitutivními účinky, ale že rozhodce (podobně jako soudce) při své rozhodovací činnosti právo (jinak již objektivně, nezávisle na něm ani na vůli stran sporu, existující), nalézá (a to s účinky deklaratorními). Ústavní soud pak rozhodce výslovně nově označuje za „jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo“, pročež není současně pochyb o tom, že Ústavní soud uznává, resp. považuje rozhodce za instituci, kterou Listina označuje v čl. 36 odst. 1 termínem „jiný orgán“.

Z výše uvedeného důvodu není z principu vůbec myslitelné, aby se rozhodce ústavním pořádkem resp. Interpretací souladu zákona s ústavním pořádkem provedenou Ústavním soudem neřídil, nadto pak s ohledem na znění čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.

K závěru že rozhodce je povinen řídit se judikaturou Nejvyššího soudu a nálezovou judikaturou Ústavního soudu, však doplňme, že je povinen řídit se pouze těmi rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky, která byla označena jako rozhodnutí kategorie A a byla publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Podobně, v případě vázanosti rozhodce nálezovou judikaturou Ústavního soudu platí, že rozhodce je vázán pouze nálezy či usneseními Ústavního soudu, která byla publikována ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Jen tato kritéria určují obsah pojmu „judikát“, který jedině může mít precedenční vliv a zavazovat jiné osoby a orgány vč. rozhodce, a jen soubor takovýchto konkrétních rozhodnutí tvoří (nikoliv abstraktní, ale rovněž naprosto konkrétní) množinu s názvem „judikatura“.[7]

Změna judikatury

...

Zde není konec článku. Pro zobrazení plné verze všech článků se prosím přihlaste nebo se zcela zdarma registrujte