K retroaktivitě judikatury aneb modelový příklad judikátu Vrchního soudu v Praze týkající rozhodčího řízení


Klíčová slova článku arbitrážní centrum, judikatura, retroaktivita, rozhodčí řízení, rozhodčí řízení Datum vytvoření článku 7.9.2010 Kdy naposledy čteno 24.8.2016 19:55
JUDr. Luděk Lisse, Ph.D, LL.M, MPA JUDr. Luděk Lisse, Ph.D, LL.M, MPA

Ústav práva a právní vědy, o.p.s.
Konviktská 24
11000 Praha
http://www.ustavprava.cz/

Před rokem rozvířil stojaté vody tuzemského rozhodčího řízení judikát Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, týkající se neplatnosti rozhodčí doložky sjednané ve prospěch tzv. arbitrážního centra[1].

Vrchní soud tehdy bezprecedentním způsobem zasáhl do recentní judikatury týkající se platnosti rozhodčích doložek tzv. arbitrážních center, a to právní větou, že „Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce (rozhodců) ad hoc anebo konkrétního způsobu jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce (rozhodců) a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona“.

Na stránkách odborného tisku bylo již mnohokrát řečeno, že předmětné rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky i Ústavního soudu České republiky a že jeho faktický dosah pro právní praxi bude mizivý. Netřeba znovu opakovat všechny argumenty[2] ve prospěch či v neprospěch toho či onoho přístupu k platnosti rozhodčích doložek servisních organizací rozhodců, které právní praxe začala označovat jako arbitrážní centra.

Usnesení Vrchního soudu v Praze, na které v praxi rozhodčího řízení často odkazují žalovaní, a kterým je konstituování fóra způsobem určení rozhodce, který si strany dohodly, považováno za obcházení zákona, je v rozporu nejen s doktrinární literaturou, ale i judikaturou soudů (a to zejména Ústavního soudu a Nejvyššího soudu), které jsou z hlediska sjednocování judikatury Vrchnímu soudu v Praze nadřízeny. Rád bych v této souvislosti zmínil jen jeden další pohled, který v návaznosti na diskusi, jež kolem shora specifikovaného judikátu proběhla, nebyl předmětem diskuse a nebyl dosud ani zmíněn.

Unifikace judikatury a pohled ústavní

Je jím teze, že rozhodce, i kdyby chtěl, tak nemá-li vystavit své rozhodnutí o platnosti rozhodčí doložky, které činí v rámci přezkumu své pravomoci spor rozhodnout (srov. § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „z.r.ř.“), riziku pozdějšího zrušení a vystavit se tak negativním právním důsledkům s tím spojeným (např. způsobení škody vzniklé v příčinné souvislosti s tím, že věc neprojednal, ač měl), nemůže aplikovat judikaturu soudu nižšího stupně, resp. neaplikovat judikaturu soudů stupně vyššího (a z hlediska unifikace judikatury jemu nadřízeného). Při zkoumání platnosti rozhodčí doložky je rozhodce (a stejně tak soudce, ovšem) povinen aplikovat judikaturu „vyšší právní síly a relevance“, a to v návaznosti na to, že Nejvyšší soud České republiky je v souladu s ust. § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. oprávněn prostřednictvím své rozhodovací činnosti v rámci dovolacích řízení unifikovat judikaturu soudů nižších stupňů. Potřeba této unifikace by patrně nebyla právně zakotvena, neodpovídala by jí (když ne již přímo výslovně zákonem zakotvená) minimálně etická a morální povinnost soudce (a etická a morální povinnost již zákonem zakotvena je), aplikovat na případ před ním řešený právní názor opakovaně a tedy konstantně zastávaný v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky.

Jak uvidíme dále, unifikovaná judikatura Nejvyššího soudu je ve věci určování způsobu konstituování fóra prostřednictvím odkazu na pravidla soukromoprávních subjektů konstantní, a Nejvyšší soud oprávněnost takovéhoto způsobu jmenování (určení) v rozhodčí doložce předem nekonkretizovaného rozhodce (rozhodců) opakovaně dovodil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn.: 32 Cdo 2282/2008 ze dne 31. 7. 2008, usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Odo 135/2006, ze dne 31. 1. 2008 a četná další).

Nechme nyní stranou málo sofistikované úvahy o tom, že Česká republika není precedentální stát, za situace, kdy právní praxe naprosto věrně odráží princip, že „ve sporu uspěje ten, kdo dohledá lepší judikát“. Judikatura Nejvyššího soudu České republiky je v tomto ohledu argumentačně nepřekonatelná, a soudce se od ní může odchýlit jen tam, kde už má pro takový - s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu nesouladný právní názor - důvod hodný zřetele opravdu zvláštního. I při respektu k soudcovské nezávislosti je totiž třeba v první řadě při každém rozhodování (a to soudním i rozhodčím) naplnit ústavněprávní postuláty zásady právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí, neboli postulát, aby rozhodnutí byla účastníky řízení o již předtím judikovaných otázkách „předem očekávaná“.

...

Zde není konec článku. Pro zobrazení plné verze všech článků se prosím přihlaste nebo se zcela zdarma registrujte