K právu insolvenčního správce (správce konkursní podstaty) na osvobození od úhrady poplatku za rozhodčí řízení


Klíčová slova článku rozhodčí řízení, poplatek, osvobození od poplatku, insolvenční správce Datum vytvoření článku 15.7.2014 Kdy naposledy čteno 19.9.2019 08:15
JUDr. Luděk Lisse, Ph.D, LL.M, MPA JUDr. Luděk Lisse, Ph.D, LL.M, MPA

Ústav práva a právní vědy, o.p.s.
Konviktská 24
11000 Praha
http://www.ustavprava.cz/

Předmětem příspěvku je právní otázka, zda je správce konkursní podstaty v rozhodčím řízení osvobozen od úhrady poplatku za rozhodčí řízení. V praxi rozhodčího řízení totiž čas od času nastává případ, kdy insolvenční správce žádá rozhodce o osvobození od úhrady poplatku az rozhodčí řízení, odkazuje zejména na zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

V této souvisloti zastávám, názor, že správce konkursní podstaty [(viz zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) a obdobně ani insolvenční správce (viz zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů), dále jen společně „insolvenční správce“], v rozhodčím řízení není osvobozen od úhrady poplatku za rozhodčí řízení a že se správce konkursní podstaty, jako jedna ze stran sporu v rozhodčím řízení, se nemůže dovolávat zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb.

K uvedenému závěru jsem dospěl na základě následujících úvah:

Rozdíl mezi dvěma „systémy“ rozhodování

Rozhodčí řízení je systém rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci, a není totéž, co soudní řízení, když mezi oběma sytému rozhodování rozhoduje celá řada podobných, ale rovněž ceká řada neshodných prvků.[1]

Rozhodčí řízení jako systém postrádá tu míru vnitřní i vnější autonomie, která je vlastní soudnímu systému, neboť „nad soudy“ již neexistuje žádného orgánu či institucionalizované složky státní či nadstátní nebo soukromé či mezinárodní moci, což ji činí vůči rozhodčímu řízení výrazně autonomní; rozhodčí řízení pak naopak tuto neomezenou autonomii jako celek (či jako „systém“) postrádá, neboť v relaci k rozhodčímu řízení taková korektivní složka objektivně existuje a je reprezentována (shodou okolností právě) soudní moci a její pravomocí k přezkumu rozhodčího nálezu podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „RozŘ“).

Dalšími z prvků, ze kterých judikatura dovozuje rozdíly mezi oběma „rozhodovacími systémy“, je např. zákonem daná možnost rozhodců rozhodovat podle zásad spravedlnosti v případě, že je k tomu strany rozhodčí smlouvy pověřily (srov. 25 odst. 3 RozŘ[2]), kterážto v soudním řízení stranám sporu umožněna není, a to ani pokud by ve vzájemné smlouvě procesního charakteru takovým postupem výslovně pověřily soudce v rámci probíhajícího soudního řízení, nebo před jeho zahájením.[3] Rozhodce je tedy na rozdíl od soudce oprávněn (za splnění podmínky pověření k takovému postupu v rozhodčí smlouvě) odklonit se od aplikace norem hmotného práva a spor rozhodnout podle ekvity. Podobné konstatování lze učinit o možnosti rozhodce vydat rozhodčí nález bez toho, aby rozhodčí nález obsahoval odůvodnění, a to opět za předpokladu, jsou-li splněny podmínky, že (i) jde spor, který nemám spotřebitelský charakter, resp. kde jednou ze stran smlouvy není spotřebitel ve smyslu ust. § 419 NOZ a (ii) strany se v rozhodčí smlouvě nebo jinde strany dohodly, že odůvodnění rozhodčího nálezu není třeba.[4] Naproti tomu v občanském soudním řízení vedeném podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), je možnost vydat rozhodnutí bez odůvodnění připuštěna toliko v bagatelních věcech nebo toliko ve věcech administrativního typu (typicky řízení ve věcech zápisu do veřejného rejstříku podle zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, kde soud vyhovuje návrhu účastníka), vždy je však (na rozdíl od rozhodčího řízení) naprosto neodvislá od vůle smluvních stran, neboť je dána přímo zákonem.

A konečně, hlavní rozdíl mezi oběma rozhodovacími systémy spočívá v jejich kreaci, resp. soukromoprávní (rozhodčí řízení) a veřejnoprávní (soudní řízení) povaze. Soudní řízení je kreováno z Ústavy a postavení soudců jako vykonavatelů moci soudní se odvíjí od toho, že soudci jsou jmenováni do funkce procedurou ryze veřejnoprávní a k rozhodování konkrétního sporu jsou povoláni rozvrhem práce jako interním (podzákonným) normativním aktem, nezávislým na vůli účastníků soudního řízení, který musí soudce přijmout (resp. soudce nemůže funkci soudce ve sporu mu „přiřazeném“ odmítnout), zatímco povolání rozhodce k rozhodování konkrétního sporu je závislé pouze na vůli stran a na vůli rozhodce v takovém konkrétním sporu funkci rozhodce přijmout (resp. rozhodce může funkci rozhodce ve sporu mu rozhodčí smlouvu „přiřazeném“ odmítnout). K tomu všemu srovnej stávající judikaturu věrně popisující právě uvedené distinkce.[5]

...

Zde není konec článku. Pro zobrazení plné verze všech článků se prosím přihlaste nebo se zcela zdarma registrujte