Judikatura obecných soudů v otázce uznání dluhu (závazku) a rozhodčí řízení


Klíčová slova článku judikatura, přehled judikatury, uznání dluhu, uznání závazku Datum vytvoření článku 22.6.2010 Kdy naposledy čteno 19.11.2017 20:42

Rozhodčí řízení, moderní způsob řešení sporů, upravený v České republice zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.r.ř.“), aplikovatelný na téměř všechny majetkové spory[1] představuje (nebo by podle názoru autora měl představovat) vhodný nástroj, jak ulehčit přetížené soustavě obecných soudů a jak obecným soudům vytvořit dostatečný prostor na řešení sporů, v nichž panuje zvýšený veřejný zájem na jejich vyřešení (zejména trestní řízení, rozhodování ve věcech nezletilých, rozhodování o osobním statusu apod.). Rozhodčí řízení tedy nemá být v žádném případě konkurencí obecných soudů. Právě majetkové spory mezi podnikateli, ale i nepodnikateli, jsou vhodným předmětem k řešení v rozhodčí řízení a jejich řešení před soudci obecných soudů, nadto s ohledem na současnou právní úpravu občanského soudního řízení (ve dvou, někdy i ve třech instancích), se jeví, zejména ve věcech jednoduchého práva, jako nepříliš efektivní.

Právní úprava uznání dluhu v ustanovení § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále je „ObčZ“), jakož i uznání závazku podle ustanovení § 323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ“), nastoluje zcela striktní a přesná pravidla uplatňování tohoto institutu. Míra nezbytné odborné invence rozhodujícího orgánu je tedy natolik nízká, že není třeba, aby o těchto sporech rozhodovaly obecné soudy – v tomto případě, jakož i mnoha dalších analogických případech, je mohou plně zastoupit rozhodci.

Podle ustanovení § 558 ObčZ platí, že uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Podle ustanovení § 323 odst. 1 ObchZ pak platí, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena. Relativně podobná právní úprava v sobě skrývá několik zásadních rozdílů.

Je všeobecně akceptováno, že právní úprava obchodního zákoníku je ucelená, a proto se právní úprava občanského zákoníku na obchodně závazkové právní vztahy nepoužije.[2] V obou případech je vyžadována písemná forma, v obou případech se zakládá vyvratitelná domněnka existence dluhu v době jeho uznání. Rozdíly jsou však patrné v obsahových náležitostech, kdy občanskoprávní úprava je na první pohled striktnější, když explicitně vyžaduje uznání dluhu co do důvodu i výše, zatímco obchodněprávní úprava vyžaduje toliko „určitost“ závazku – v druhém případě tedy není vyžadováno ani explicitní vyjádření důvodu, ani výše. „Podmínkou uznání závazku podle ustanovení § 323 odst. 1 obchodního zákoníku je, že musí jít o závazek určitý, tj. že musí být jednoznačně identifikován, přičemž způsob identifikace zákon neurčuje, lze ji tedy provést jakýmkoli (ale zcela) jednoznačným způsobem.“[3]

Je tedy třeba mít vždy na paměti, že uznávaný závazek musí být dostatečně určitý a individualizovatelný, tedy odlišitelný od jiných závazků – právě občanskoprávní úprava, stanovující striktně nutnost uvedení důvodu a výše, jedinečnost závazku zajišťuje, v obchodně právní oblasti je tedy tato individualizace ponechána na vůli stran, resp. na dlužníku.[4] Někteří autoři dokonce uvádějí, že postačí, jestliže je uznání závazku odvoditelné z odpovědi dlužníka na věřitelem zaslanou upomínku.[5] Další rozdíly jsou v závaznosti uznání dluhu, resp. závazku, vůči ručiteli (obchodně právní úprava, na rozdíl od občanskoprávní, zakládá automatickou účinnost i vůči ručiteli, v občanskoprávní úpravě je nutný výslovný projev vůle ručitele), připomenout je též nutné délku nově založené promlčecí doby (obchodněprávní čtyrletá vs. občanskoprávní desetiletá) i možnost uznat dluh právním úkonem, jež primárně uznáním závazku není, ale právo s takovým projevem vůle účinky uznání závazku spojuje (taková výslovná právní úprava je obsažena v obchodním zákoníku, konkrétně v ustanovení § 407 odst. 2 a 3 ObchZ - placení úroků, resp. částečné plnění závazku).

Konečně občanskoprávní úprava vyžaduje, aby pokud je uznáván promlčený dluh, o této skutečnosti dlužník věděl, jinak nenastanou účinky plynoucí z ustanovení § 558 ObčZ. Obchodní zákoník takové ustanovení nemá.

Cílem tohoto stručného pojednání je především problematika uplatňovaného kvalifikovaně uznaného dluhu v soudním, resp. rozhodčím řízení. Pro zjednodušení vycházejme z toho, že je nesporné, že rozhodný dokument je uznáním dluhu, resp. závazku.

...

Zde není konec článku. Pro zobrazení plné verze všech článků se prosím přihlaste nebo se zcela zdarma registrujte