Usnesení o vzetí do vazby – ve světle stávající judikatury (část druhá)

V tomto příspěvku budeme pokračovat v tematice, kterou jsme začali v první části, tedy usnesení o vzetí do vazby, a to zejména při pohledu na judikaturu týkající se této problematiky.

Usnesení o vzetí do tzv. vazby koluzní

Další z vazeb, kterou soud může uložit, je tzv. vazba koluzní dle § 67 písm. b) trestního řádu. Důvodnost obavy, že obviněný bude působit na svědky příp. spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, musí být taktéž zjištěna vždy na základě konkrétních skutečností. Důvodem této vazby nemůže být v žádném případě okolnost, že obviněný popírá trestnou činnost, z níž je obviněn nebo obžalován, nebo že odmítá vypovídat. Nestačí ani pouhá okolnost, že ve věci, v níž obviněný popírá vinu, mají být vyslechnuti jako svědci kupříkladu jeho spolupracovníci. (viz roz. MS v Praze 5 To 11/68) V trestním řádu zakotvená předmětná úprava vzetí do vazby a jejího trvání musí být vykládána tak, aby v žádném případě nedocházelo k bezdůvodnému zbavení osobní svobody občana, proto koluzní vazba smí trvat jen po dobu nezbytnou. V případě nutnosti provést další důkazy musí proto soud v každém stadiu řízení zkoumat, zda vzhledem k doplnění potřebných důkazů je další ponechání obviněného ve vazbě nezbytné.

Konkrétní skutečností, odůvodňující koluzní vazbu, resp. obavu z koluzního jednání, může být i skutečnost, že je tu dosud nevyslechnutý svědek, jehož výslech může zásadním způsobem zvrátit dosavadní výsledky řízení a přispět tak k dalšímu objasnění věci.(viz nález ÚS II. ÚS 138/93)

Výkladem zákonných znaků "konkrétních skutečností" se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu III. ÚS 18/96, kde uvádí, že je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stádiu řízení), zda vazba, případně další trvání vazby, vůbec je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Pro aplikaci již citovaného zákonného ustanovení, proto nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, rozsahu potřebného dokazování apod.

Konkrétní skutečnosti odůvodňující vazbu obviněného musí být spojeny s nějakou předpokládanou aktivní činností obviněného směřující k maření okolností závažných pro trestní stíhání. Koluzním důvodem vazby nemůže být jen určitá důkazní či procesní situace (např. počátek vyšetřování, složitost dokazování, rozpory ve výpovědích apod.). Musí být přítomny konkrétní skutečnosti nasvědčující obavě z koluzních záměrů obviněného zjištěné postupem podle trestního řádu. (viz rozh. KS v Plzni 7 To 579/96)

Jak vyplývá například z rozhodnutí Krajského soudu Českých Budějovic sp. zn. 3 To 891/96, důvody koluzní vazby nejsou od počátku dány, jestliže nebyly zjištěny skutečnosti, které by nasvědčovaly koluznímu záměru obviněného a z provedených důkazů nevyplývají ani jiné skutečnosti, které by takovému záměru nasvědčovaly. To platí tím spíše, jestliže obviněný již měl možnost dopustit se koluzního jednání a nelze mít za prokázané, že se této možnosti pokusil využít.

Oproti právní úpravě platné před 1. 1. 1999, trestní řád nově nepodmiňuje existenci tohoto vazebního důvodu obavou z ovlivňování svědků nebo spoluobviněných nevyslechnutých dosud soudem, nýbrž jen „dosud nevyslechnutých“. Tím byla zásadním způsobem zúžena možnost uplatnění koluzního důvodu vazby po výsleších provedených v přípravném řízení.

Na jednu stranu nelze za skutečnosti opodstatňujících tento vazební důvod považovat pouhou domněnku, že nebude-li obviněný vzat do vazby, bude zcela jistě např. působit na dosud nevyslechnuté svědky, na druhou stranu nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný např. bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné, protože by se již zpravidla nepodařilo takovému jednání zabránit. Pro jistotu je nutné, aby soud provedl a důkladně odůvodnil analýzu okolností, jež svědčí pro možnost působení na nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jiné maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání ze strany obviněného.

Jak potvrzuje Ústavní soud ve svém nálezu I. ÚS 470/05, pouhé domněnky a obavy pro uložení vazby v daném případě nestačí. Je-li například zapotřebí výslechu neurčitého počtu svědků, není v zásadě možné shledávat hrozbu zmaření nebo podstatného ztížení dosažení účelu trestního stíhání spatřovat v propuštění obviněného na svobodu. Existuje-li dle tvrzení soudu, ze strany obviněného nebezpečí maření trestního stíhání, toto nebezpečí musí vyplývat z konkrétních skutečností, přičemž je třeba tyto skutečnosti či okolnosti označit.

Usnesení o vzetí do tzv. vazby předstižné