Před rokem rozvířil stojaté vody tuzemského rozhodčího řízení judikát Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, týkající se neplatnosti rozhodčí doložky sjednané ve prospěch tzv. arbitrážního centra[1].

Vrchní soud tehdy bezprecedentním způsobem zasáhl do recentní judikatury týkající se platnosti rozhodčích doložek tzv. arbitrážních center, a to právní větou, že „Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce (rozhodců) ad hoc anebo konkrétního způsobu jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce (rozhodců) a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona“.

Na stránkách odborného tisku bylo již mnohokrát řečeno, že předmětné rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky i Ústavního soudu České republiky a že jeho faktický dosah pro právní praxi bude mizivý. Netřeba znovu opakovat všechny argumenty[2] ve prospěch či v neprospěch toho či onoho přístupu k platnosti rozhodčích doložek servisních organizací rozhodců, které právní praxe začala označovat jako arbitrážní centra.

Usnesení Vrchního soudu v Praze, na které v praxi rozhodčího řízení často odkazují žalovaní, a kterým je konstituování fóra způsobem určení rozhodce, který si strany dohodly, považováno za obcházení zákona, je v rozporu nejen s doktrinární literaturou, ale i judikaturou soudů (a to zejména Ústavního soudu a Nejvyššího soudu), které jsou z hlediska sjednocování judikatury Vrchnímu soudu v Praze nadřízeny.  Rád bych v této souvislosti zmínil jen jeden další pohled, který v návaznosti na diskusi, jež kolem shora specifikovaného judikátu proběhla, nebyl předmětem diskuse a nebyl dosud ani zmíněn.

Unifikace judikatury a pohled ústavní

Je jím teze, že rozhodce, i kdyby chtěl, tak nemá-li vystavit své rozhodnutí o platnosti rozhodčí doložky, které činí v rámci přezkumu své pravomoci spor rozhodnout (srov. § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „z.r.ř.“), riziku pozdějšího zrušení a vystavit se tak negativním právním důsledkům s tím spojeným (např. způsobení škody vzniklé v příčinné souvislosti s tím, že věc neprojednal, ač měl), nemůže aplikovat judikaturu soudu nižšího stupně, resp. neaplikovat judikaturu soudů stupně vyššího (a z hlediska unifikace judikatury jemu nadřízeného). Při zkoumání platnosti rozhodčí doložky je rozhodce (a stejně tak soudce, ovšem) povinen aplikovat judikaturu „vyšší právní síly a relevance“, a to v návaznosti na to, že Nejvyšší soud České republiky je v souladu s ust. §  14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. oprávněn prostřednictvím své rozhodovací činnosti v rámci dovolacích řízení unifikovat judikaturu soudů nižších stupňů. Potřeba této unifikace by patrně nebyla právně zakotvena, neodpovídala by jí (když ne již přímo výslovně zákonem zakotvená) minimálně etická a morální povinnost soudce (a etická a morální povinnost již zákonem zakotvena je), aplikovat na případ před ním řešený právní názor opakovaně a tedy konstantně zastávaný v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky.

Jak uvidíme dále, unifikovaná judikatura Nejvyššího soudu je ve věci  určování způsobu konstituování fóra prostřednictvím odkazu na pravidla soukromoprávních subjektů konstantní, a Nejvyšší soud oprávněnost takovéhoto způsobu jmenování (určení) v rozhodčí doložce předem nekonkretizovaného rozhodce (rozhodců) opakovaně dovodil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn.: 32 Cdo 2282/2008 ze dne 31. 7. 2008, usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Odo 135/2006, ze dne 31. 1. 2008 a četná další).

Nechme nyní stranou málo sofistikované úvahy o tom, že Česká republika není precedentální stát, za situace, kdy právní praxe naprosto věrně odráží princip, že „ve sporu uspěje ten, kdo dohledá lepší judikát“. Judikatura Nejvyššího soudu České republiky je v tomto ohledu argumentačně nepřekonatelná, a soudce se od ní může odchýlit jen tam, kde už má pro takový - s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu nesouladný právní názor - důvod hodný zřetele opravdu zvláštního. I při respektu k soudcovské nezávislosti je totiž třeba v první řadě při každém rozhodování  (a to soudním i rozhodčím) naplnit ústavněprávní postuláty zásady právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí, neboli postulát, aby rozhodnutí byla účastníky řízení o již předtím judikovaných otázkách „předem očekávaná“.

Z uvedeného vyplývá závěr, že nedošlo-li ke změně právní úpravy, na jejímž základě byla rozhodčí doložka 14 let platná, a kterou účastníci občanskoprávních vztahů činili v dobré víře součástí jimi uzavíraných smluv, není za takové situace v právním státě de facto ani de iure možné, aby se soud nižšího stupně „z ničeho nic“ zažité a tradiční aplikační praxi postavil a „vešel“ se přitom ještě do mezí daných mu mantinely ústavního ochrany.

Ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze jde především o ústavní imperativ výkladu předvídatelnosti rozhodnutí  a zákazu retroaktivního výkladu právních norem, který Ústavní soud zmiňuje v mnoha svých rozhodnutích (srov. např.   Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 2. 2004, sp. zn.: I. ÚS 654/03 (srov. Sb. n.u.ÚS, č. 32/2004, s. 255), zveřejněno pod publ. č. 27/2004, Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. 3. 2005, sp. zn.: II. ÚS 329/04 (srov. Sb. n.u.ÚS, č. 32/2004, s. 255), zveřejněno pod publ. č. 27/2004, Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 13. 12. 2007, sp. zn.: II. ÚS 2070/07 (srov. Sb. n.u.ÚS, č. 47/2007, s. 935), zveřejněno pod publ. č. 223/2004, Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 17. 3. 2009, sp. zn.: I. ÚS 3143/08, Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. 6. 2009, sp. zn.: I. ÚS 89/07 (srov. Sb. n.u.ÚS, Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 13. 5. 2002, sp. zn.: III. ÚS 611/01 (srov. Sb. n.u.ÚS, č. 26/2002, s.253), zveřejněno pod publ. č. 75/2002 či předchozí judikaturu.

Problematiky zákazu zpětné účinnosti (retroaktivity) právních norem se dotkl již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu ze dne 10. 12. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 78/92 (viz Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, 1992, č. 15), v němž Ústavní soud uvedl, že principy právního státu vyžadují u každého možného případu retroaktivity jeho výslovné vyjádření v ústavě nebo v zákoně s cílem vyloučit možnost retroaktivní interpretace zákona a zároveň vyžadují v zákoně vyřešit s retroaktivitou spjaté důsledky tak, aby nabytá práva byla řádně chráněna. Nepřípustnost retroaktivity a retroaktivního výkladu právních norem zdůraznil Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94 (viz. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, s. 227), podle něhož ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občana v právo; tento postup zahrnuje zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu.

Závěr

Z uvedeného tak vyplývá, že pokud by vůbec bylo možno aplikovat závěry shora specifikovaného usnesení Vrchního soudu v Praze na otázku platnosti či neplatnosti rozhodčí doložky uzavřené mezi stranami, bylo by jej možno ve světle ústavněprávním aplikovat toliko na rozhodčí doložky sjednané po 25. 6. 2009, kdy byl předmětný judikát vydán.

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M.

Autor je advokát a rozhodce Rozhodčího soudu při IAL SE

LISSE LEGAL - Lisse&partners

www.lisse.cz

Štěpánská 633/49, 110 00 Praha 1

Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

[1] Srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 12 Cmo 496/2008.

[2] Srov. např. Žíla, M.: Rozhodčí doložky sjednané ve prospěch servisních organizací pro rozhodce ve světle rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008, epravo.cz, příspěvek č. 60447 publikovaný na http://www.epravo.cz/top/clanky/rozhodci-dolozky-sjednane-ve-prospech-servisnich-organizaci-pro-rozhodce-ve-svetle-rozsudku-vrchniho-soudu-v-praze-sp-zn-12-cmo-4962008-60447.html, Lisse, L.: K požadavkům na výkon funkce rozhodce a liberalizace rozhodčího soudnictví, Právní rozhledy č. 6/2006, str. 224, Derka, L.: Je platná rozhodčí smlouva v případě neplatného určení rozhodce (rozhodců)?, Právní rozhledy č. 6/2010, str. 215,  Lisse. L.: Postavení stálých rozhodčích soudů, Právní rádce 10/2006, Lisse, L.: Jmenování a volba rozhodce nebo stálých rozhodčích soudů, Obchodní 12/2005, str. 2, a naposledy např. v příspěvku publikovaném na prvním elektronickém portále e-Law, viz Lisse. L.: Ještě jednou k postavení stálých rozhodčích soudů v České republice - elaw.cz – právní portál, http://www.elaw.cz/cs/component/content/article/211-jeste-jednou-k-postaveni-stalych-rozhodcich-soudu-v-ceske-republice.html, nebo Bělohlávek, J. A.: Zákon o rozhodčím řízení – Komentář, 1. vydání, 2004. C. H. Beck, str. 76. 

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář