Nejvyšší soud České republiky v květnu 2011 rázně zakončil diskusi o platnosti rozhodčích doložek tzv. arbitrážních center sjednaných ve prospěch rozhodců ad hoc, zapsaných na jejich seznamech.

Následující příspěvek se zabývá otázkou, zda se tak stalo v souladu s ústavními kautelami a zda jsou tedy rozhodčí doložky arbitrážních center neplatné i tehdy, byly-li stranami rozhodčí smlouvy uzavřeny za takové judikaturní situace, která je shledávala plně de lege artis.

Sjednocující stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky, dostupné na jeho webové prezentaci, konstatuje, že „Vzhledem k tomu, že v rámci odborné veřejnosti, ovšem s dopady pro četná smluvní ujednání, vznikaly pochybnosti o právním názoru Nejvyššího soudu v rámci rozhodčích řízení (v otázce platnosti rozhodčích doložek), přijal velký senát Nejvyššího soudu sjednocující právní názor, který je totožný s názorem Vrchního soudu v Praze, jenž byl již dříve publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle velkého senátu Nejvyššího soudu platí, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc (pro tento konkrétní případ), respektive konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti jen odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona a to podle § 39 obč. zákona. Nebo-li pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem,zřízeným na základě zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logický odvoditelný úmysl obcházet zákon a o nastavení podmínek vzbuzujících pochybnosti o nestranném a předvídatelném rozhodování. Nelze mít ani za to, že by se účastníci byli dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě přímo uveden, tedy jasným a zákonu odpovídajícím¨způsobem nebyl stanoven způsob, jak by příslušný rozhodce měl být určen.“[1]

Z uvedeného názoru Nejvyššího soudu plyne závěr, že právnické osoby, které nejsou stálým rozhodčím soudem ve smyslu § 13 RozŘ (v praxi i teorii označovaná jako „arbitrážní centra“), mohou působit jen jako „jmenovací, určovací autorita“ ve smyslu § 7 odst. 1 RozŘ („appointing autority“). Možnost jmenovat rozhodce třetí osobou jako způsob určení rozhodce podle § 7 odst. 1 RozŘ je totiž v české, ale i prakticky všech zahraničních právních úpravách dána všem subjektům, na které strany v rozhodčí smlouvě (doložce) odkáží, a není vyhrazena jen stálým rozhodčím soudům. Teprve pokud s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a obsahu jimi vydávaných pravidel vykonávají i takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o obcházení zákona a taková rozhodčí smlouva je neplatné podle § 39 ObčZ.

Znamená to, že rozhodčí doložky sjednané odkazem na pravidla vydávaná arbitrážními centry nejsou tedy neplatné an bloc a ex lege, ale bude úlohou soudu v žalobě na zrušení rozhodčího nálezu třeba vždy podrobně zkoumat obsah těchto pravidel, a komparovat je s pravidly stálých rozhodčích soudů. Protože jsou pravidla českých i zahraničních stálých rozhodčích soudů značně rozmanitá, nebude to úkol lehký a bude klást i zvýšené nároky na jazykové vzdělání soudců, nemají-li se tito omezit jen na komparaci pravidel vydávaných arbitrážními centry s řádem jediného českého stálého rozhodčího soudu s neomezenou arbitrabilitou (ostatní 3 burzovní rozhodčí soudy mají arbitrabilitu omezenou na rozhodování sporů z obchodů s komoditami na burzách, při nichž jsou založeny, a s jejich deriváty, a jejich pravidla (řády) jsou v tomto smyslu specifická a generelně neaplikovatelná).

Je však otázkou, zda právní názor Nejvyššího soudu České republiky „ustojí“ svůj ústavněprávní přezkum, k němuž jistě brzy dojde. Jsem v této souvislosti názoru, že změna rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky po 15 letech beze změny právní úpravy je z ústavního hlediska natolik neúnosná, že je otázkou, zda ústavnímu přezkumu svého souladnosti se zákonem odolá. Ústavní soud totiž nemá změnu judikatury „za pochodu“ rád a bez toho, aby došlo ke změně právní úpravy, která by takovou změnu odůvodňovala, anebo alespoň ke změně společenského nazírání či např. v návaznosti na technologický vývoj atd. jí „shazuje ze stolu“, a to i Nejvyššímu soudu jako sjednocovateli judikatury. K tomu viz dále.

Overrulling aneb dopady změny judikatury v praxi

Protože se statisíce rozhodčích smluv (doložek) obsažených ve statisících obchodních i občanskoprávních smluv sjednané ve znění, které odpovídalo judikaturní praxi let 1995-2011 (do sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2011), ocitlo nyní v „judikaturním ohrožení“ a budou obecnými soudy pravděpodobně prohlašovány s odkazem na sjednocující Stanovisko Nejvyššího soudu za neplatné, stane se tato otázka dříve či později předmětem ústavního přezkumu. Otázka zní: Jak se vypořádat s platností rozhodčích smluv sjednaných před tímto datem (12. května 2011)?

Podle rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, vyjádřeného naposledy z nálezu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, kde Ústavní soud shrnul svoje dosavadní náhledy na problematiky zpětných (retroaktivních) účinků změny judikatury, se rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2010 č. j. 30 Cdo 3996/2008-209, kterým došlo ke změně judikatury Nejvyššího soudu, zrušuje.

Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že předmětem ústavního přezkumu v rozhodované věci jsou důsledky změny judikatury soudů, jejichž obsahem je zúžení prostoru uplatnění subjektivního práva, přijaté v průběhu soudního řízení. Je jím posouzení situace, v níž se uplatnění subjektivního práva navrhovatelem v soudním sporu opírá o ustálenou soudní interpretaci relevantního práva, situace, v níž navrhovatel uplatňuje subjektivní právo v dobré víře v souladu se soudní praxí, je však konfrontován s její zásadní změnou v jeho neprospěch. Předmětem ústavního přezkumu v dané věci je tudíž posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé.

K otázce možné změny judikatury Ústavní soud dále připojil, že  „Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení.“

Závěr

Každá změna judikatury je změna apriori nežádoucí a musí být přijata ve veřejném zájmu, který je již takové intenzity, že může být na jeho základě důvodnou. Musí však být obecnými soudy z ústavního pohledu řádně odůvodněna, zvláště ve světle konstantní judikatury Ústavního soudu, který vyžaduje, aby takovou změnou nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení, kteří sjednali rozhodčí smlouvu v dobré víře o její platnosti.

Je proto otázkou, jak se ve světle své dosavadní rozhodovací praxe vypořádá Ústavní soud s ústavními stížnostmi směřujícími proti rozhodnutím jednotlivých senátů Nejvyššího soudu České republiky, jež budou konvergovat právnímu názoru Nejvyššího soudu uvedenému ve Stanovisku Občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. května 2011. Bude proto zajímavé, zda kautelám plynoucím z nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09 a I. ÚS 3227/07, jakož i na ně navazujícím maximám posuzování intertemporality soudcovského práva taková rozhodnutí Nejvyššího soudu, vycházející ze Stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. května 2011, v očích ústavních soudců dostojí.

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M. MPA

Advokát a rozhodce Rozhodčího soudu při IAL SE

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář