Iura novit arbiter? Aneb co všechno musí znát rozhodce…


Klíčová slova článku iura novit arbiter, iura novit curia, povinnosti rozhodce, vzdělání rozhodce, dokazování, rozhodčí řízení Datum vytvoření článku 16.5.2013 Kdy naposledy čteno 19.3.2024 05:56
Mgr. Ľuboš Fojtík Mgr. Ľuboš Fojtík

Konečná & Zacha, s.r.o., advokátní kancelář
Lazarská 3
11000 Praha
http://konecna-zacha.com

Dle statistik i vlastních zkušeností z praxe si dovolím konstatovat, že v posledních letech exponenciálním způsobem vzrostlo využívání rozhodčího řízení jako alternativy ke klasickému řízení soudnímu, a to nejen ve věcech obchodních, jak tomu bylo zvykem, ale také ve věcech občanských či dokonce spotřebitelských.

Některé nekalé praktiky týkající se zejména spotřebitelských sporů prezentované médii zejména v průběhu posledních let narušily důvěru podnikatelské i spotřebitelské veřejnosti vůči rozhodčímu řízení, byť takový postoj je přirozeně v drtivé většině případů zcela neopodstatněný.

V obnovení důvěry v rozhodčí řízení jako celek zejména ze strany spotřebitelů by měla přispět mimo jiné také tzv. „Euronovela“[1] zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení (dále jen „ZORŘ“). Ve světle změn provedených touto novelou, zejména požadavky na zvýšenou kvalifikaci u určité skupiny rozhodců, mám za to, že je vhodné podrobněji se zamyslet nad otázkou, kterou jsem se zabýval již delší dobu, a to konkrétně nakolik a zda vůbec nalézá v rozhodčím řízení uplatnění starořímská zásada iura novit curia[2] (soud zná právo) a jaké jsou konkrétní projevy její případné aplikace v praxi.

Projevy zásady iura novit curia v praxi obecných soudů

Před jistým časem jsem publikoval v časopise Právo – časopis pro právní vědu a praxi článek zabývající se základními projevy a úlohou starořímské zásady iura novit curia v současném civilním soudním řízení.[3] Předmětem analýzy ve zmiňovaném článku bylo poskytnutí odpovědi na to, co vše by obecné soudy v rámci své činnosti měly znát a z toho vyplývající povinnosti soudů.

Po důkladném rozboru judikatury i odborné literatury a za přispění vlastních praktických zkušeností jsem dospěl k názoru, že v důsledku aplikace zásady iura novit curia vznikají soudům tyto dvě základní povinnosti:

1. povinnost soudu provádět právní kvalifikaci na základě skutečností stranami vylíčených v řízení a na základě provedených důkazů (tedy v zásadě nalezení správné hypotézy právní normy, pod níž je možné přednesené skutečnosti podřadit i bez toho, aby účastníci řízení takovou normu označili); a

2. povinnost soudu znát právní předpisy (obsah práva) a tedy nepožadovat dokazování práva jako skutečnosti, a to jak ve vztahu k právu České republiky tak ve vztahu k právu zahraničnímu, které je potřeba užít, bylo-li toto stanoveno příslušnou kolizní normou.

V tomto článku není mým cílem polemizovat s uvedenými závěry, které přirozeně nejsou zcela neochvějné, byť oponenturou jim je zejména literatura staršího data. [4] Pro účely tohoto příspěvku nicméně budu z uvedených premis bez dalšího vycházet.

S ohledem výše uvedené se jeví jako zajímavá otázka, nakolik je možné aplikovat přijaté závěry na rozhodčí soudy a rozhodce ad hoc, tedy nakolik a zda vůbec platí v českém právním prostředí platí, že rozhodce zná právo.[5]

...

Zde není konec článku. Pro zobrazení plné verze všech článků se prosím přihlaste nebo se zcela zdarma registrujte