K zadostučinění za průtahy v soudním řízení

Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 2.2.2011 sp. zn. 30 Cdo 3056/2009 vyjádřil k otázce povahy a účelu institutu přiznání zadostučinění za nemajetkovou ujmu způsobenou průtahy v soudním řízení.

Nejvyšší soud v tomto ohledu judikoval, že při úvaze o přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci je třeba postupovat nejen dle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Z důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb. vyplývá, že účel odkazu 8a v ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk na čl. 5 a 6 Úmluvy je dvojí: jednak poukázat na to, že hodnocení přiměřenosti délky řízení se řídí kritérii, která ve své judikatuře dovodil Evropský soud, a jednak upozornit na to, že v souladu s touto judikaturou je pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění rozhodující především celkové délka řízení, nikoliv jednotlivé průtahy.

Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud uvádí, že kompenzační prostředek nápravy, kterým je přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, má vést kromě odškodnění postižené osoby za skutečnost, že byla po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení, i k tomu, aby osoby zúčastněné na výkonu veřejné moci plnily svoje povinnosti tak, aby nedocházelo k porušování práv osob, vůči kterým je veřejná moc vykonávána. V případě řízení o způsobilosti k právním úkonům by měl soud vždy pamatovat na smysl a účel této právní úpravy, kterým je především ochrana fyzické osoby, o jejíž způsobilosti k právním úkonům se jedná.