Praktické projevy zásady iura novit curia v českém civilním soudním řízení


Klíčová slova článku dokazování cizího práva, iura novit curia, povinnosti soudu, právní kvalifikace, soudní řízení, zásady soudního řízení Datum vytvoření článku 21.4.2011 Kdy naposledy čteno 23.11.2017 12:17
Mgr. Ľuboš Fojtík Mgr. Ľuboš Fojtík

Konečná & Zacha, s.r.o., advokátní kancelář
Lazarská 3
11000 Praha
http://konecna-zacha.com

V tomto příspěvku se pokusíme nastínit, popsat a zamyslet se nad základními projevy a úlohou starořímské zásady iura novit curia v současném civilním soudním řízení. Úvodem si zde dovolíme předeslat, že cílem tohoto příspěvku není v žádném případě snaha o poučování soudcovské obce, ale právě naopak snaha o znovuotevření diskuse k některým otázkám, které se v praxi ukazují jako problematické či sporné.[1]

Zásada iura novit curia bývá v zásadě překládána jako „soud zná právo“ a je charakteristická zejména pro země kontinentální právní kultury[2] a tedy nepochybně i pro Českou republiku.[3] Nicméně názory na to, co všechno by soud v rámci své činnosti a z titulu své funkce měl znát, se mohou různit a v praxi se u jednotlivých soudů (a stran řízení) často různí.

Jaké tedy ve skutečnosti jsou povinnosti plynoucí soudům ze zásady iura novit curia? Z našeho pohledu je jako základní praktické projevy této zásady v civilním soudním řízení[4] možno vnímat následující dvě povinnosti soudů, při jejichž porušení může dojít ke zcela stěžejnímu a neoprávněnému zásahu do výsledku řízení:[5]

1. povinnost soudu provádět právní kvalifikaci na základě skutečností stranami vylíčených v řízení a na základě provedených důkazů (tedy v zásadě nalezení správné hypotézy právní normy, pod níž je možné přednesené skutečnosti podřadit); a

2. povinnost soudu znát právní předpisy (obsah práva) a tedy nepožadovat dokazování práva jako skutečnosti,[6] a to jak ve vztahu k právu České republiky tak ve vztahu k právu zahraničnímu, které je potřeba užít, bylo-li toto stanoveno příslušnou kolizní normou.

Dojde-li pak k jednání soudů v rozporu s výše uvedenými povinnostmi, pak dle našeho názoru, dochází k nedůvodnému přenášení povinností na konkrétní účastníky řízení, resp. k nedůvodnému poškození některé ze stran řízení. S ohledem na tento, z našeho pohledu nežádoucí, stav, se pokusíme v tomto příspěvku za přispění příslušné judikatury a právní argumentace potvrdit výše uvedené premisy a svojí troškou se tak pokusit zlepšit procesní postavení stran v civilním soudním řízení.

Povinnost soudu provádět právní kvalifikaci

...

Zde není konec článku. Pro zobrazení plné verze všech článků se prosím přihlaste nebo se zcela zdarma registrujte