Význam zajištění úvěru při trestném činu úvěrového podvodu


Klíčová slova článku hodnota zajištění, judikatura, ručení, výše zajištění, zajištění, zástava, úvěr, úvěrový podvod Datum vytvoření článku 30.7.2014 Kdy naposledy čteno 19.11.2017 20:34
Mgr. Ľuboš Fojtík Mgr. Ľuboš Fojtík

Konečná & Zacha, s.r.o., advokátní kancelář
Lazarská 3
11000 Praha
http://konecna-zacha.com

V oblasti obchodních vztahů má zajištění poskytnutého financování své nepopiratelné místo a zajišťovací nástroje patří v právní praxi mezi jedny z nejlépe propracovaných, resp. nejvíce prozkoumaných a používaných, právních instrumentů. Na druhé straně ve stínu obchodní praxe pak může zůstávat význam poskytnutého zajištění z hlediska trestního práva a právě tímto aspektem se budeme zabývat v tomto příspěvku.

Již od samotného vyčlenění samostatné skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu bylo mezi odbornou veřejností diskutováno, jakým způsobem efektivně nastavit dostupné korektivy tak, aby tímto velice přísným ustanovením trestního zákona, resp. dnes trestního zákoníku, nedocházelo k nedůvodné trestní represi.

V čem tedy v obecné rovině spočívá onen problém specifikace skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu? Trestní zákoník v § 211 odst. 1 stanoví, že trestného činu úvěrového podvodu se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.[1]

Z uvedeného je zřejmé, že k naplnění této skutkové podstaty není vyžadováno, aby protiprávním jednáním vznikla jakékoli osobě škoda, či aby snad pachatel jednal v úmyslu sebe či jiného obohatit. Rozhodnou pak navíc není ani skutečnost, že pachatel poskytnutý úvěr řádně splácí[2], a že, zjednodušeně řečeno, na straně subjektu úvěr poskytující, nevznikne zmiňovaná škoda, resp. dokonce je i ze strany financujícího subjektu realizován zamýšlený zisk.

Objektem trestného činu úvěrového podvodu je tak samotná návratnost úvěru a zákon sankcionuje již ohrožení návratnosti poskytnutého úvěru.[3] Není tedy v zásadě pochyb o tom, že ustanovení § 211 trestního zákoníku je obecně ustanovením pro pachatele (i skutku, z něhož by žádná škoda nevznikla) velice přísným. I z tohoto důvodu pak byly v judikatuře Ústavního soudu koncipovány principy, jimiž je potřeba se při posuzování jednotlivých případů řídit. Ústavní soud zejména konstatoval, že „má-li v testu proporcionality obstát trestní stíhání úvěrového podvodu dle § 250b tr. zák., u něhož se v odstavci 1 nevyžaduje vznik škody, pak musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody, kde je třeba odlišovat podnikatelské a spotřebitelské úvěry. Zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění.[4]

Otázka, diskusi, ke které se pokouší otevřít tento příspěvek, je pak právě vyústěním těchto principů (tedy přinejmenším dle našeho názoru). Na dalších řádcích se tedy budeme zabývat významem zajištění úvěru a jeho jednotlivých forem ve vztahu k možné klasifikaci a posouzení jednání, které by jinak naplňovalo formální stránku trestného činu úvěrového podvodu.

Judikatorní konflikt a zohlednění hodnoty zajištění

V judikatuře Nejvyššího soudu je již více než 15 let presentován názor, podle něhož se nemůže jednat o trestný čin úvěrového podvodu v případě, kdy hodnota poskytnuté zástavy postačuje k úhradě celého úvěru. Nejvyšší soud ČR tento závěr zcela jednoznačně vyjádřil v usnesení ze dne 7.2.2001 sp.zn. 8 Tz 303/2000, kde je výslovně uvedeno, že „Trestný čin podvodu podle § 250 TrZ by pak mohl být spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr - třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet - byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen, a jestliže byl dlužník s touto skutečností alespoň srozuměn. Dlužník by tedy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší než hodnota poskytnutého úvěru a že v případě nesplacení úvěru banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami.“

...

Zde není konec článku. Pro zobrazení plné verze všech článků se prosím přihlaste nebo se zcela zdarma registrujte