Otevření dveří k volbě soudu jiného členského státu v čistě vnitrostátních sporech?

V praxi se poměrně často lze setkat s požadavky klientů, zejména společností se zahraniční majetkovou účastí, u nichž z různých důvodů existují pochybnosti o nezávislosti a schopnostech české justice, na volbu sudiště v jiném členském státě Evropské unie, a to i v případech, kdy se jedná o čistě vnitrostátní „český“ právní vztah.

Takovým vztahem je potřeba rozumět vztah mezi dvěma českými subjekty a s místem plnění v české republice (samozřejmě se jedná o mírné zjednodušení, nicméně pro účely tohoto příspěvku zcela postačující). Do nedávné doby si pravděpodobně žádný advokát, snad až na pár velice odvážných jedinců, nepřipouštěl možnost, že by takový postup klientovi odsouhlasil, neboť byť se o přípustnosti takového řešení daly vést akademické debaty, praktická realizace takového postupu v rámci Evropské unie neměla valné uplatnění.

Základní úvaha, na jejímž základě se většina praktiků, ale i akademické obce, v České republice klonila k odmítavému závěru ohledně možnosti platné prorogační doložky ve prospěch soudu jiného členského státu Evropské unie v čistě vnitrostátním sporu, vychází ze skutečnosti, že vnitrostátní právní úprava takový postup neumožňuje(1) a nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I), jehož článek 23 takovou volbu připouští, je zásadně možné použít pouze v případech obsahujících mezinárodní prvek, který musí navíc být dostatečně relevantní.(2)