K posouzení vykonatelnosti pohledávky přiznané rozhodčím nálezem v insolvenčním řízení - díl I.

V poslední době se na úrovni krajských soudů lze setkat s novou praxí, kterou je odnímání povahy vykonatelné pohledávky pohledávce, která byla jejímu přihlašovateli přiznána na základě rozhodčího nálezu jakožto exekučního titulu. Uvedená problematika byla nedávno traktována rovněž na stránkách odborného tisku[1], následující článek má pak za cíl představit problém z jiného úhlu a ve vztahu k posouzení vykonatelnosti pohledávky přiznané rozhodčím nálezem v insolvenčním řízení komplexně.

Lze připomenout, že podle § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRŘ“) platí, že „Rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný.“ Z uvedeného ustanovení tak vyplývá, že rozhodčí nález je co do svých materiálních i formálních účinků ze zákona postaven na roveň soudnímu rozhodnutí.

Podle § 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „EŘ“), platí, že exekučním titulem je vykonatelný rozhodčí nález. Právě uvedené ustanovení tak opět staví rozhodčí nález co do jeho právních účinků na roveň soudnímu rozhodnutí, které je za exekuční titul prohlášeno jiným písmenem téhož ustanovení [srov. § 40 odst. 1 písm. a) a b) EŘ].

Z právě uvedeného tedy vyplývá, že jak „nalézací“ procesní právní předpis, kterým je v oblasti rozhodčího řízení ZRŘ, tak i „exekuční“ procesní právní předpis, kterým je i pro oblast rozhodčího řízení EŘ, počítají s rozhodčím nálezem jako (vůči soudnímu rozhodnutí v oblasti civilního procesu do jisté míry alternativním) exekučním titulem, podobně jako je rozhodčí řízení jako procesní systém alternativou soudnímu rozhodování sporů.[2]
Podle § 159 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), je doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, v právní moci. Podle ust. § 159a odst. 4 o.s.ř. platí, že v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Uvedené ustanovení zakotvuje na zákonná úrovni jednu ze základních zásad českého civilního řízení, kterou je překážka věci rozhodnuté (exceptio rei iudicata). Z přiměřené aplikace právě citovaných ustanovení, jíž diktuje ustanovení § 30 ZRŘ[3], které takovou interpretační aplikaci zakládá, je pak ve spojitosti se shora citovaným ustanovením § 28 odst. 2 ZRŘ zřejmé, že podobně (analogicky) jako je pravomocný a vykonatelný rozsudek závazný pro účastníky řízení, popřípadě jiné osoby, a pro všechny státní orgány, je pro účastníky řízení, popřípadě jiné osoby, a pro všechny státní orgány závazný též pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález.

Z toho též bez dalšího plyne, že rozhodčí nález, ať již byl nebo nebyl napaden žalobou na zrušení rozhodčího nálezu podanou podle ust. § 31 ZRŘ[4], nebo zda byl či nebyl podán návrh na odklad jeho výkonatelnosti[5], je závazný též pro insolvenční soud v insolvenčním řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InsZ“).