Dualismus práva z pohledu jeho adresátů


Klíčová slova článku dualismus práva, adresáti práva, Ústavní soud, soudcovské právo, právní doktrína Datum vytvoření článku 9.12.2014 Kdy naposledy čteno 21.5.2019 01:32
JUDr. Luděk Lisse, Ph.D, LL.M, MPA JUDr. Luděk Lisse, Ph.D, LL.M, MPA

Ústav práva a právní vědy, o.p.s.
Konviktská 24
11000 Praha
http://www.ustavprava.cz/

Téma dualismus práva lze chápat z několika hledisek, jež se mohou – a nemusí – významově překrývat. V rámci konference Dualismus práva aneb Nové dvojí právo, která se uskutečnila v rámci již každoročně pořádaného festivalu práva s názvem Pražský právnický podzim (PPP), jsem uvedené téma uchopil ve vztahu k adresátům (recipientům) právních norem a práva vůbec z pohledu, co právo vlastně je, a jak se jich – těchto adresátů – právo v jejich vlastních životech, dotýká. Pro tyto účely jsem právo rozdělil na klasické (i) Law in books a (ii) Law in action.

Law in books a law in action

Law in books možno chápat jako

a) Parlamentní právo

Parlamentní právo jsou zejména zákony; zde je patrná ztráta významu psaného práva, jež zákony reprezentují (vedle vyhlášek ministerstev a zákonných opatření Senátu), a to v přímé úměře, jak roste význam soudcovského práva.

b) Doktrína (komentáře)

Tak, jak upadá význam psaného práva, upadá logicky i význam komentářů k zákonům, stejně jako doktríny ve smyslu právní nauky, tím spíše časopiseckých článků apod.

Nutno doplnit, že z hlediska adresátů práva je komentáře a právní nauka příliš nezajímají a nejsou centrem jejich pozornosti. Podobně jím nejsou ani zákony, a pokud jsou, pak jen ty, které občan jako adresát práva v tom či onom okamžiku svého života aktuálně potřebuje.

Law in action lze členit na

a) soudcovské právo

aa) soudcovské právo soudů 1. stupně

ab) soudcovské právo soudů 2. stupně – krajských soudů

ac) soudcovské právo soudů 2. stupně – vrchních soudů

ad) soudcovské právo Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu

ae) soudcovské právo Ústavního soudu

b) právo správních úřadů

ba) právo správních úřadů „obecných“ - dotazníky, formuláře apod.

bb) právo správních úřadů „zvláštních“ – ÚOHS, NKÚ, ČNB, apod.

c) právo územně samosprávných celků

ca) právo krajů

cb) právo obcí

d) smluvní právo

da) smluvní právo ve vztahu podnikatel-spotřebitel – formulářové smlouvy

db) smluvní právo ve vztahu podnikatel-podnikatel – objednávky jako smlouva

dc) smluvní vztahy člověk-člověk – vzory smluv stažené z internetu („google law“)

dd) právo všeobecných smluvních podmínek

e) úzus, zvyklost, obyčej.

Z výše uvedeného výčtu, který si samozřejmě neklade právo na úplnost, je z hlediska adresáta práva zajímavá rozhodovací práce, zejména soudcovské právo soudů 1. stupně a soudcovské právo soudů 2. stupně, a to jak soudů krajských, tak vrchních. Naopak méně zajímavá, ne-li nezajímavá, je pro drtivou většinu adresátů práva judikatura Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu, Nejvyššího správního soudu jako soudu kasačního a Ústavního soudu, tedy těch vyšších soudů, které jsou pro nás jako interprety a aplikátory práva nejzajímavější.

Podíváme-li se naopak na právo územně samosprávných celků, tak zde můžeme říci, že právo krajů není pro adresáty práva příliš „blízké“ a v praxi využívané; právo obcí již v jejich zájmu stojí více, a to nejen v zájmu gamblerů či alkoholiků, které zajímá znění příslušné vyhlášky, ale může je zajímat i „komunální právo“ týkající se odpadů, psů či územního plánování.

Jako liberála by mě nikdy nenapadlo, že to budu já, kdo bude chválit právo správních úřadů. Dáme-li stranou právo správních úřadů „zvláštních“ (jako je ÚOHS, NKÚ, ČNB, apod.), které zajímá pouze omezený počet adresátů zvláštních norem, na jejichž základě působí správní úřady jako regulátoři určité činnosti, musíme říci, že právo správních úřadů „obecných“, projevující se často zesměšňovanými dotazníky a formuláři na úřadech, tvoří naprostou základnu právní jistoty občanů jakožto adresátů práva. Pokud zde dnes několikrát zaznělo, že rozhodovací praxe jednotlivých soudů a i jednotlivých soudců (ano, bylo by spíše přesnější mluvit o judikatuře soudců) je rozkolísaná a i uvnitř jednoho soudu mají soudci na totožnou věc jiné právní názory a řeší ji rozdílně, pak totéž nemůže – naštěstí zaznít o správních úřednících. Představme si, kdyby měli občané takovou právní nejistotu, jako mají na soudech, rovněž na úřadech. Jeden úředník u jedné přepážky by vydal stavební povolení nebo řidičský průkaz, zatímco tomu samému člověku by je jiný úředník u jiné přepážky nevydal, a to z důvodu, že má na věc jiný právní názor. Tak tomu naštěstí není a proto je „právo správních úřadů“ s jeho tolik karikovanými formuláři páteří právní jistoty.

To by bylo k právu, řekněme (neboť i do oblasti práva veřejného pronikají soukromoprávní prvky a mluví se někdy o jeho částečné privatizaci, pročež právo veřejné není úplně zcela právem veřejným; zde bychom navíc měli hovořit spíše o veřejných institucích, než o právu veřejném jako takovém, pozn. aut.), „veřejnému“.

Co se týče smluvního práva, tedy oblasti práva, řekněme (neboť i do oblasti práva soukromého pronikají veřejnoprávní prvky a mluví se někdy o jeho částečné publicizaci, pročež právo soukromé není úplně zcela právem soukromým), „soukromého“, zde adresáty práva zajímají zejména formulářové smlouvy, a to jak ve vztazích týkajících se smluvního práva ve vztahu podnikatel-spotřebitel či ve vztahu podnikatel-podnikatel, kde se smlouvy často ani nepoužívají a kde hrají dominantní roli objednávky, které působí prakticky jako smlouva a hlavní roli zde hraje právo všeobecných smluvních podmínek. Ve smluvních vztazích člověk-člověk si adresáti práva vypomáhají vzory smluv staženými z internetu (tento jev bych s jistou měrou nadsázky označil jako „google law“).

V oblasti práva soukromého můžeme potom uzavřít, že páteří právní jistoty je právo všeobecných smluvních podmínek.

Konflikt liberalizačních pokusů zákonodárce a sociálně-inženýrských zásahů soudů

Pokud bych měl zmínit nějaký trend, který v současné době vidím v interakci mezi jednotlivými státními mocemi z hlediska působení práva, pak je to konflikt liberalizačních pokusů zákonodárce (nový občanský zákoník postavený na zásadě „smlouvy se mají dodržovat“ a „slib zavazuje“) a sociálně-inženýrských zásahů soudů (postavených na zásadě právě opačné, a to chránit slabší smluvní stranu, a to za každou cenu, i proti výslovnému textu zákona nebo za, či nad jeho rámec).

Tento trend je patrně důsledkem toho, že jsme postupným vývojem a možná i nevědomky zavrhli právní normativismus jako přežitek a dali tak průchod soudcovskému nalézání práva. To se ale vymklo z opratí, resp. začíná existovat již samostatně mimo psané právo reprezentované zvláště zákonem, neboť soudy interpretují zákon někdy zcela mimo jeho normativní význam. Příkladem může být konstantní judikatura Ústavního soudu, srov. např. „Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona, dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (sp. zn. I. ÚS 643/04). Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale také příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům...“ (poznámka NS: v aplikačním procesu je třeba ovšem odlišovat dosah ustanovení § 3 odst. 1 a § 39 ObčZ 1964).

...

Zde není konec článku. Pro zobrazení plné verze všech článků se prosím přihlaste nebo se zcela zdarma registrujte