Zákaz nucení k sebeobviňování v trestním řízení a jeho pojetí v judikatuře Ústavního soudu


Klíčová slova článku judikatura, odepření výpovědi, sebeobviňování, trestní řízení, Ústavní soud Datum vytvoření článku 22.12.2010 Kdy naposledy čteno 19.11.2017 20:34
Mgr. Jan Franěk

Advokátní kancelář JUDr. Prokop Beneš
Antala Staška 38
14000 Praha
http://bcak.cz

Ve svém článku se budu zabývat zákazem nucení k obviňování sama sebe v trestním řízení. Cílem je poskytnout krátké zhodnocení nejnovější judikatury, a to zejména s ohledem na nedávné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl.-st ÚS-st 30/2010 z 30.11.2010.

Mimo českou judikaturu budu v článku využívat i relevantní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).

Právo nepřispívat k vlastnímu obvinění je dovozováno z čl. 37 odst 1. Listiny, který zakládá právo každého „odepřít výpověď, jestliže by způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké“, a dále z čl. 40 odst. 4, který stanoví, že „obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.“ Zmínit je dále třeba Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, ze které se právo neobviňovat sebe samého odvozuje z čl. 6. (dále jen „Úmluva“) Právo odepřít výpověď a právo neobviňovat sebe samého je podle judikatury ESLP obecně uznávaným mezinárodním standardem, který je součástí práva na spravedlivý proces.[1]

Výpověď nelze vnímat pouze v úzkém slova smyslu, jako výslech podezřelého či obviněného. Je třeba ji chápat i jako jinou součinnost obviněného či podezřelého, která ve svém důsledku může vést k jeho usvědčení, případně k způsobení nebezpečí trestního stíhání osoby blízké.

Spolupráce, ať již pasivního či aktivního charakteru, je nutná u úkonů jako např. sejmutí pachové stopy, poskytnutí tzv. bukálního stěru, opatření vzorku vlasů, případně při účasti na rekognici. Pomocí těchto metod orgány činné v trestním řízení získávají zásadní informace o skutkovém stavu, případně si opatřují důkazy.

Nevyhnutelně se tu však střetává zájem na zjištění a potrestání pachatelů trestných činů s povinností státu respektovat práva a povinnosti jednotlivců. Z toho důvodu Ústavní soud několikrát řešil otázku, zda-li je použití konkrétní kriminalistické metody ústavně legitimní. Často se zabýval i otázkou možnosti využití donucení v situaci, kdy obviněný odmítnul součinnost k poskytnutí důkazu. Jako donucovací prostředek byla nejčastěji skloňována problematika možnosti uložení pořádkové pokuty podle § 66 trestního řádu (dále jen „TŘ“).

Předchozí judikatura Ústavního soudu

V průběhu několika posledních let Ústavní soud poměrně často dával za pravdu stěžovatelům, kteří namítali, že nemohou být prostřednictvím pokuty nuceni k tomu, aby svou součinností umožnili opatření důkazu, který by následně mohl být použit proti nim. Svůj postoj odůvodňovali tím, že udělením pokuty byli nuceni k chování, které lze označit jako sebeobviňování. Například v rozhodnutí I. ÚS 671/05 Ústavní soud judikoval, že stěžovatel, který jako obviněný odmítl sejmutí pachové stopy, „nemůže být prostřednictvím pokuty nucen k tomu, aby opatřil, resp. svou součinností umožnil opatření důkazu, který by mohl být použit proti němu v trestním řízení.“[2] Nucení k poskytnutí součinnosti k sejmutí pachové stopy pomocí pořádkové pokuty bylo tedy chápáno jako nepřípustný zásah do práv stěžovatele. K obdobným závěrům došel Ústavní soud i v dalších rozhodnutích, např. v rozhodnutí III. ÚS 655/06, kdy se stěžovatel odmítl podrobit odběru vlasů a bukáního stěru nebo v nálezu I. ÚS 636/05, kdy označil za důvodnou stížnost podezřelé, která byla pod hrozbou pokuty nucena k vydání účetnictví.[3]

Za zmínku však stojí, že k již k rozhodnutí III. ÚS 655/06 bylo připojeno odlišné stanovisko soudce Jana Musila, které je potom extenzivně využíváno i v nejnovějším judikátu z 30.11.2010. Musil se ztotožňuje se stanoviskem Mezinárodního kongresu trestního práva, který konstatuje, že "Nikdo není povinen přispět aktivním způsobem, přímo či nepřímo, k vlastnímu odsouzení." Za klíčové je zde třeba chápat slovo „aktivní“, neboť pasivní strpění určitého úkonu, jako např. odběr vlasů, je z tohoto pohledu dovolený, protože nevyžaduje žádné aktivní jednání obviněného.[4]

Obdobně pak argumentoval Ústavní soud i v rámci rozhodnutí III. ÚS 528/06, ve kterém zamítnul ústavní stížnost stěžovatele, který namítal, že nucení ke strpění rekognice odporuje právu neobviňovat sebe samého. Ústavní soud připustil, že rekognice se sice ocitá na samé hranici z hlediska zásady nemo tenetur, neboť se jedná o hraniční úkon mezi aktivním a pasivním jednáním. Přesto judikoval, že „požadavky které jsou při rekognici na obviněného kladeny, nemají takový charakter, aby je bylo lze označit za donucování k sebeobviňování či k sebeusvědčování“. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vycházel z principu proporcionality mezi jednotlivými hodnotami a právy chráněnými ústavním pořádkem. Rekognici chápal jako „velmi efektivní důkazní prostředek a tedy institut umožňující dosažení veřejného statku (dobra) spočívajícího v náležitém objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů.“[5]

Stanovisko Pl.-st ÚS 30/10 z 30.11.2010

...

Zde není konec článku. Pro zobrazení plné verze všech článků se prosím přihlaste nebo se zcela zdarma registrujte