Rozhodčí řízení v České republice nabývá zejména v posledních letech na stále větším významu, a to vzdor někdy přetrvávajícím představám živících dnes již překonaný mýtus o tom, že v rozhodčím řízení se řeší jen (nebo zejména) spory vyplývající ze vztahů s tzv. mezinárodním prvkem a to výlučně právní vztahy obchodněprávní povahy, zejména pak vztahy týkající se investic mezi soukromými zahraničními investory a státem. V zahraniční aplikační právní praxi se již léta nepochybuje o značných přednostech arbitráží, resp. rozhodčího řízení, které je obecně považováno za méně formální, rychlejší a méně finančně nákladné, než občanské řízení soudní.

V rozhodčím řízení mají strany sporu bezprostřední vliv na výběr (volbu, jmenování) rozhodců, a to jak za předpokladu, že je v rozhodčí smlouvě sjednáno, že daný spor vzniklý a existující mezi stranami bude projednáván a rozhodnut jediným rozhodcem, tak i tehdy, mají-li tento spor projednávat a rozhodovat tři nebo více rozhodců (rozhodčí senát). V případě, že rozhodčí smlouvou či doložkou je k rozhodování sporu povoláno více rozhodců (jejich počet je z povahy věci vždy lichý, neboť rozhodují sborově), jmenuje každá ze smluvních stran jednoho rozhodce a oba dva takto smluvními stranami do funkce jmenovaní rozhodci následně jmenují vzájemným konsensem do funkce osobu třetího, zpravidla předsedajícího rozhodce. Protože je osoba třetího rozhodce pro rozhodnutí sporu velice důležitá, stanoví zákon pro případ možné neshody rozhodců jmenovaných do funkce smluvními stranami stran osoby předsedajícího rozhodce oprávnění kterékoliv ze stran sporu domáhat se jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce soudem. Uvedené oprávnění normativně zakládá ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „z.r.ř.“ nebo „zákon o rozhodčím řízení” dle kontextu) explicitně tak, že „Jestliže strana, která má jmenovat rozhodce, tak neučiní do 30 dnů od doručení výzvy druhé strany, nebo nemohou-li se jmenovaní rozhodci ve stejné lhůtě shodnout na osobě předsedajícího rozhodce, jmenuje rozhodce nebo předsedajícího rozhodce soud, pokud se strany nedohodly jinak. Návrh může soudu podat kterákoli strana nebo každý z již jmenovaných rozhodců”. Třicetidenní lhůta podle uvedeného ustanovení není lhůtou prekluzivní, ale je ji třeba s přihlédnutím k jejímu charakteru a systematické kompozici vykládat výhradně jako lhůtu pořádkovou, jejímž účelem je poskytnout v praxi dostatečný časový prostor žalované straně k výběru a jmenování svého rozhodce v rámci své svobody (autonomie) vůle.

Jak ukazují zkušenosti z praxe, širší aplikaci zákona o rozhodčím řízení brání i jistá nedůvěra podnikatelské veřejnosti, pramenící nejen z neznalosti zákona, ale i malé povědomí o jeho využití v zahraničí. Z hlediska mezinárodních souvislostí je institut rozhodčího řízení znám, právně zakotven a široce využíván ve všech vyspělých a ekonomicky silných zemích. Mezinárodní výkon rozhodčích nálezů je zajištěn systémem dvoustranných a mnohostranných smluv, na nichž Česká republika významně participuje¹. Prakticky ve všech dvoustranných tzv. smlouvách o právní pomoci je zakotven vzájemný závazek obou smluvních stran za stanovených podmínek uznávat a vykonávat rozhodčí nálezy vydané rozhodci smluvních stran².

I my jsme v souvislosti s rozhodčím řízením přesvědčeni, že právě širší využití zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, přispěje k vyšší stabilizaci podnikatelských vztahů zejména tím, že díky své rychlosti a nižší finanční náročnosti umožní zajištění ochrany práv podnikatelských subjektů výhodněji, než je tomu dosud. Je však třeba, aby se rozhodčí řízení dostalo do většího povědomí veřejnosti, což se nestane vzájemnou kritikou jednotlivých stálých i nestálých rozhodčích institucí, u nichž jsou asociováni jednotliví rozhodci, ale jen a pouze „poctivou prací” jak v aplikační rozhodčí praxi, tak na teoretické bázi při zkoumání jednotlivých sporných teoretických východisek a fenoménů. Tento článek si neklade za cíl tuto diskusi nastartovat, natolik se vnitřně „ne-sebeoceňuje”, chce však být důstojnou reakcí na „teoreticko-právní při”, která se v poslední době na poli české arbitralistiky odehrává a která je – mimo její mediální roviny, která zas tak zajímavá není – zajímavou a poučnou právněvědní disputací.

Cílem tohoto příspěvku je tedy poskytnout jiný pohled na jeden z mýtů současné arbitrážní doktriny, a to optikou platné právní úpravy, a provést stručnou právní analýzu právního statutu (postavení) institucionalizovaných rozhodčích institucí, v českém právním řádu označovaných termínem „stálé rozhodčí soudy“.

V návaznosti na problematiku traktovanou v tomto příspěvku je zásadní uvést základní dělení rozhodčího řízení na rozhodčí řízení ad hoc a rozhodčí řízení institucionální . V rozhodčím řízení ad hoc rozhoduje spor jakákoliv osoba (osoby), kterou si strany vybraly podle svého uvážení a která splňuje předpoklady, stanovené příslušným právním řádem. V institucionálním rozhodčím řízení se toto řízení koná u určité rozhodčí instituce (nejčastěji nazývané rozhodčím soudem), přičemž rozhodčí soudy mají listiny rozhodců, ze kterých si strany vybírají rozhodce, který bude rozhodčí řízení realizovat nebo je na jejich návrh či i bez návrhu stran sporu vybírán a jmenován do funkce způsobem stanoveným v pravidlech rozhodčí instituce, jejichž právnímu režimu se smluvní strany podřídily. Rozhodčí řízení u těchto institucí probíhá podle jejich pravidel (řádů).

V souladu s ust. § 13 z.r.ř. uvozeném rubrikou „Stálé rozhodčí soudy“ platí, že (citace) „Stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona”. Ač to z normativní dikce přímo neplyne, lze usuzovat, že stálé rozhodčí soudy lze zřizovat rovněž zákonem, nebo na základě výslovného zákonného zmocnění, které vznik rozhodčího soudu působícího při určité právnické osobě předpokládá, tedy na základě „zvláštního zákona“.

Jediným „stálým rozhodčím soudem vzniklým zákonem“ je na území České republiky Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Rozhodčími soudy, které vznikly na základě zvláštního zákona, z němž je uvedeno výslovné legální zmocnění ke zřízení stálého rozhodčího soudu, jsou Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů Praha, a.s. a Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno, které byly zřízeny prostřednictvím státní legislativní ingerence na základě zvláštních zákonů upravujících zakládání a činnost burz.

V této souvislosti lze konstatovat, že v jinak znamenitém komentáři A. Bělohlávka³ se k uvedenému ustanovení uvádí lapidárně znějící věta „Rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona, tedy zákonem” a v poznámce pod čarou se odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn.: 31 Cdo 260/1998 ze dne 29. března 2000, JC 99/200, soudní judikatura, 2000, č.9. Uvedený judikát, který si autor příspěvku nechal doručit od Nejvyššího soudu České republiky, však žádnou zmínku o rozhodčím řízení neobsahuje a o právní povaze stálých rozhodčích soudů nic neříká, z čehož lze dovozovat, že je na něj bylo odkázáno patrně omylem. Jinak lze ovšem konstatovat, že tvrzení A. Bělohlávka, jinak vzdor svému mládí doyena české arbitralistiky⁴, zde neodpovídá poznatkům recentní právní teorie, podle které platí, že právnické osoby vznikají buď zákonem či (alternativně) na základě zákona, a to registrací příslušným orgánem veřejné moci, což je zpravidla doprovázeno registračním nebo jiným obdobným řízením. Demonstrativně např. podle obchodního zákoníku (obchodní společnosti, družstva), či podle jiných zákonů (politické strany, občanské sdružení, církve a náboženské společnosti)⁵.

Dovozovat z normativní dikce představované slovním výrazem „zákonem“, že jde o synonymum legislativně technického termínu „na základě zákona“ je z právně teoretického hlediska, ale i z hlediska sémantického a gramatického vůbec, minimálně nekorektní a neodpovídající interpretačním východiskům kontinentální právní vědy. Výrazy „zákonem“ a „na základě zákona“ totiž nehamají totéž; v platné právní úpravě jsou pak zpravidla klíčovým dělítkem mezi sférou práva (i) veřejného a práva (ii) soukromého. Ve sféře práva veřejného jsou právní skutečnosti, jejichž nastoupení je dáno “zákonem“, tj. kdy je např. vznik (zřízení, konstituování) určitých právnických osob dán přímo zákonem, tj. vznik právnické osoby je „v zákoně přímo vepsán“, nazírány jako právní skutečnosti veřejnoprávní a jejich hlavním reprezentantem je zákon sám, neboť zákon sám lze právě označit jako typický příklad veřejnoprávní skutečnosti. Je tomu tak z důvodu „vzniku“ zákona jako právní skutečnosti, jejíž vznik (a tím samým pak i vznik konkrétního ustanovení zákona, které je v zákoně obsaženo a je jeho součástí), která má původ u zákonodárce, tedy osoby práva veřejného, a která je právní skutečností povahy zcela nezávislé a primární⁶. Je-li totiž něco upraveno tzv. „zákonem“, není již třeba jakéhokoliv jiného aktu osoby veřejného práva či autonomního projevu osoby soukromého práva, aby se „startovala“ konkrétní účinnost zákona jako veřejnoprávní skutečnosti, jinak řečeno, „aby zákon jako veřejnoprávní skutečnost působil právní účinky“.

V tom je zásadní rozdíl mezi právními skutečnostmi veřejnoprávní povahy a právními skutečnostmi povahy soukromoprávní, jejichž typickým reprezentantem je právní úkon (a jeho typickým reprezentantem je pro změnu smlouva). Právní skutečnosti povahy soukromoprávní, typicky smlouvy, odvozují svoji existenci od projevu vůle subjektu v soukromoprávním postavení⁷, a někdy existují (tj. vznikají a trvají) pouze na základě takto učiněného úkonu soukromoprávní povahy. Někdy – a v případě vzniku (konstitucionalizace) osob soukromého práva je to pravidlem - potřebují právní skutečnosti soukromoprávní povahy k tomu, aby na základě norem objektivního práva působily ve sféře soukromoprávní relevantní právní účinky (např. aby právnická osoba vznikla zákonem aprobovaným způsobem), přistoupení další právní skutečnosti, kterou je zpravidla rozhodnutí orgánu veřejné moci jako „veřejnoprávní skutečnost sekundární povahy“.

Jinými slovy, ke vzniku právnické osoby soukromého práva je zapotřebí buď jen úkon autonomní povahy (tedy nástup právní skutečnosti soukromoprávní povahy, např. uzavření smlouvy jako zakladatelského dokumentu o vzniku právnické osoby⁸), nebo (a to s ohledem na státní ingerenci typicky) učinění úkonu autonomní povahy (tedy nástup právní skutečnosti soukromoprávní povahy, např. uzavření smlouvy jako zakladatelského dokumentu o vzniku právnické osoby) a (kumulativně) vydání rozhodnutí (aktu aplikace práva) orgánem veřejné moci (např. usnesení o zápisu obchodní společnosti do obchodního rejstříku, nebo vydání rozhodnutí ve správním řízení, se kterým je ex lege spojen vznik právnické osoby⁹).

Ve vztahu ke zřizování rozhodčích soudů ve smyslu ust. § 13 z.r.ř. lze s ohledem na výše uvedená právně teoretická východiska konstatovat, že podle znění citované normativní věty lze stálé rozhodčí soudy zakládat na základě zákona, tj. uzavřením smlouvy (zakladatelského dokumentu) a kumulativně schválením orgánem veřejné moci. Lze však klást oprávněnou otázku, zda zákon o rozhodčím řízení vůbec dává státu možnost zřizovat stálé rozhodčí soudy zákonem, neboť normativní dikce citovaného ustanovení je zřejmá a dává jednoznačně odpověď pouze na otázku, zda lze stálé rozhodčí soudy konstituovat na základě zákona, na kterou je v souladu s platnou právní úpravou eo ipso odpověď kladná.

Z právně-politického pohledu lze potom k právní úpravě zakládající vznik a existenci největšího stálého rozhodčího soudu na území České republiky dále konstatovat, že taková právní úprava, která byla založena sovětským vzorem chápání práva za stalinistického státního zřízení v roce 1949, tedy v období nechvalně proslulé tzv. komunistické právní dvouletky realizované v tehdejším socialistickém Československu v letech 1949-1950, nemá v dnešní době žádného právního opodstatnění, neboť trh v poskytování arbitrážních služeb nelze z principu nuceně zužovat.

K tomu nad rámec doplňme, že právní úprava rozhodčího řízení je ve vyspělých státech svěřena soukromému sektoru, na kterém se vyskytuje libovolný počet subjektů vystavených vzájemné konkurenci jako na každém jiném trhu zboží či služeb, a tento trend potvrzuje např. i Slovenská republika, která přijala rovněž právní úpravu moderní, tj. spočívající na principu svobodného zakládání rozhodčích soudů a institucí, bez jakékoliv ingerence legislativní státní moci. V tomto kontextu se tedy jeví jako nesprávná interpretace ust. § 13 z.r.ř., kdy se někdy nesprávně dovozuje, že označení „rozhodčí soud” mohou používat pouze stálé rozhodčí soudy zřízené na základě zákona, čímž se (podle nikoliv zcela správného) tvrzení některých autorů míní stálé rozhodčí soudy zřízené zákonem¹⁰, když se opomíjí, že oba legislativní termíny synonymy nejsou ani v běžném jazyce, a už vůbec ne v jazyce právním. K tomu lze dále uvést, že po faktické stránce by taková interpretace mohla založit pokus konzervovat monopolní postavení stálých rozhodčích soudů zřízených přímo zákonem na trhu poskytovatelů arbitrážních služeb, což je fenomén v evropském hospodářském prostoru krajně nežádoucí a jako takový jej lze zejména s ohledem na platnou právní úpravu a dále potom i se zohledněním argumentační pomůcky reductio ad absurdum odmítnout.

Na základě shora uvedeného lze tedy uzavřít, že stálé rozhodčí soudy lze zřizovat na základě zákona a nemusí být zřízeny výlučně zákonem, jak nesprávně a v rozporu s normativním znění ust. § 13 z.r.ř. dovozuje aplikační praxe, která zápisy určité právnické osoby založené na základě zákona jako stálé rozhodčí soudy do příslušného rejstříku zamítá.

Závěr

S ohledem na jurisdikční teorii¹⁷ rozhodčího řízení, která je v právní praxi i teorii moderní arbitralistiky převažující a podle které je rozhodčí řízení řízením sporným a rozhodci vykonávají rozhodovací pravomoc s tím, že řeší spor cestou nalézání práva na základě pravomoci delegované na ně státem, a nikoliv dohodou stran, je ostatně zřejmé, že rozhodčí řízení je specifickou součástí českého justičního systému, kombinující vzácně prvky soukromoprávní (smlouva) a veřejnoprávní (zmocnění na základě zákona) delegace k vydání exekučního titulu postaveného naroveň vykonatelnému soudnímu rozhodnutí.

Hledání oné “optimální polohy” rozhodčího řízení u nás je proto na této cestě logickým prvkem a bude záležet pouze na samotných představitelích zákonem nebo na základě zákona zřízených či založených rozhodčích institucí, jakým způsobem povedou vzájemný dialog a odbornou diskusi o klíčových otázkách moderní české arbitralistiky a jakou prestiž si u nás rozhodčí řízení získá.

Při hledání „pravdy“ je však se třeba – v právu ostatně jako v každém jiném oboru lidské činnosti – vyvarovat různých mýtů a účelových zkreslení, mezi které patří rovněž mýtus o možnosti vzniku tzv. stálých rozhodčích soudů pouze zákonem. Česká právní úprava rozhodčího řízení tento závěr ve svém současném normativním znění zákona nepodporuje, když zřizování stálých rozhodčích soudů nepodmiňuje tím, aby se tak dělo přímo zákonem, ale explicitní gramatickou dikcí normativní věty, jež je obsahem ust. § 13 odst. 1 z.r.ř.,  umožňuje vznik stálých rozhodčích soudů na základě zákona, aniž by tedy vznik stálých rozhodčích soudů podmiňovala tím, že tak bude učiněno přímo zákonem, což je z právně-teoretického hlediska kategorie zcela jiná.

Stálé rozhodčí soudy mohou být tedy zakládány ve formě rozmanitých právnických osob, neboť zákon v zásadě neklade pro vznik stálých rozhodčích soudů žádné podmínky ani neklade požadavek např. určité právní formy, ve které by rozhodčí soudy musely být obligatorně zřizovány.

Ponechání konstitucionalizace stálých rozhodčích soudů na autonomii vůle subjektů občanskoprávních vztahů je ostatně plně v souladu se zásadou volného trhu zboží a služeb, které je jako stěžejní postulát tzv. primárního práva jedním z pilířů samotné existence Evropské unie postavené na principu volně tržní ekonomiky a zákazu dominantního nebo monopolního postavení korporací soukromoprávní povahy zřízených státem. Takovému pojetí by jistě neodpovídalo, kdyby bylo zřizování osob soukromého práva, mezi něž stálé i nestálé rozhodčí soudy patří, omezeno tak, že je lze zřizovat pouze zákonem, neboť pak by stát prostřednictvím své legislativní ingerence nevytvářel, ale naopak uzavíral svobodný prostor na trhu poskytovatelů arbitrážních služeb v České republice, což by nebylo v souladu s acquis communitaire a bylo by to lze považovat za narušení hospodářské soutěže na trhu výrobků a služeb, jakož i veřejnou podporu svého druhu.

Určitý mediální tlak, který se v poslední době v České republice tvoří a který jde obsahově proti liberalizaci českého rozhodčího soudnictví, nejde proto ruku v ruce s legislativními trendy vyspělého světa, EU v to čítaje, ale proti nim; vedou-li se snad diskuse o rozsahu použitelnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách (tzv. „arbitrabilitě“), jsou to úvahy ještě legitimní, úvahy o povaze institucí, které rozhodčí řízení smí nebo nesmí vést, však již tento rámec překračují a v konečném důsledku rozhodčí řízení jako oblast práva poškozují. Při těžkopádnosti státních soudů jsou to právě alternativní způsoby řešení sporů, mezi něž rozhodčí řízení vedle mediace a dalších mimosoudních způsobů řešení sporů patří, které rozhodování státních soudů nahrazují a které jsou i v souladu s cíli vytčenými Evropskou unií, jak je vyjadřují i normativní akty primárního i sekundárního práva, naposledy např. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008, o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech, kde se k zavádění alternativních způsobů řešení sporů vyzývá na nesčetně místech, srov. např. hned odstavec (2), kde se stanoví, že „Velký význam má zásada přístupu ke spravedlnosti a Evropská rada vyzvala již na svém zasedání v Tampere konaném ve dnech 15. a 16. října 1999 členské státy, aby na podporu lepšího přístupu ke spravedlnosti zavedly alternativní, mimosoudní řízení“. Pokud i „spotřebitelská“ EU vidí v mediačním, rozhodčím a jiných alternativních způsobech řešení sporů svoji legislativní budoucnost, bylo by chybou, pokud by ji neviděl český zákonodárce, jakož i kdyby ji přehlížela judikatura českých soudů, jak se to zejména v poslední době bohužel nezřídka děje.

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M.

Dukelských hrdinů 40, 170 00 Praha 7- Holešovice

Pobočka: Štěpánská 49, 110 00 Praha 1

Telefon: 266 710 100 • Fax: 224 241 319

email: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript  

URL: www.lisse.cz

_______________________________________________

¹ Česká republika je smluvní stranou řady mezinárodních dohod týkajících se rozhodčího řízení a  o uznávání výkonu cizích rozhodčích nálezů, za všechny jmenujme tzv. Newyorskou úmluvu, která byla publikována ve Sbírce zákonů jako Vyhláška č. 74/1959 Sb. ze dne 6. listopadu 1959, o Úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (NEWYORSKÁ ÚMLUVA), nebo dále obdobnou dohodu na evropské úrovni, publikovanou jako vyhláška č. 176/1964 Sb. ministra zahraničních věcí ze dne 3. srpna 1964, o Evropské úmluvě o obchodní arbitráži (EVROPSKÁ ÚMLUVA O ARBITRÁŽI) atd.

² In Novák, J.: Obchodní spory a rozhodce, Hospodářské noviny 1995.

³ Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. .Komentář. 1. vydání. Praha : 2004. C .H.-Beck. 701 s.

⁴ Jmenovaný autor je rozhodcem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v Praze, Mezinárodního rozhodčího soudu při Hospodářské komoře Rakouska/Vídeň, Mezinárodního rozhodčího soudu při Obchodně-průmyslové komoře Ukrajiny/Kyjev, členem arbitrážní komise Mezinárodní obchodní komory (ICC) v Paříži a členem Národního výboru Mezinárodní obchodní komory (ICC) v České republice, členem České ekonomické společnosti, národním presidentem Světové asociace právníků (World Jurist Association) ashington D.C./USA, presidentem Světové asociace advokátů (World Association of Lawyers) Washington D.C/USA, členem komise Světového občanského soudu (Citizens World Court) / USA, profesorem na katedře práva Ekonomické fakulty Technické univerzity Ostrava, a zastává celou řadu dalších významných funkcí nejen na poli arbitralistiky a advokacie.

⁵ Srov. např. in Gerloch, A.: Teorie práva, 1. vydání, Dobrá Voda 2000, s. 77–78.

⁶ Na rozdíl od jiných veřejnoprávních skutečností, kterými jsou typicky akty aplikace práva, a to ať již soudní rozhodnutí nebo rozhodnutí orgánů veřejné moci při výkonu vrchnostenské pravomoci; tyto veřejnoprávní skutečnosti nepůsobí vznik, změnu nebo zánik právních vztahů (práv a povinností) eo ipso, tj. samou svou existencí, ale samy vznikají odvozeně, tj. musí zde být další právní skutečnosti, které jejich „vydání“ vygenerují, a lze je tak možno považovat za veřejnoprávní skutečnosti sekundární povahy; na rozdíl od zákona – až na výjimky - také zavazují pouze inter partes, nikoliv erga omnes jako zákon.

⁷ Je však již nerozhodné, zda je takový subjekt sám o sobě povahy soukromoprávní (např. obchodní společností nebo jiné osoby soukromého práva), nebo povahy veřejnoprávní (např. stát, srov. ust. § 21 ObčZ), podstatné je, má-li v uvedeném právním vztahu (např. při uzavírání smlouvy) postavení soukromoprávní a nikoliv vrchnostenské.

⁸ Příkladem uvedené soukromoprávní favorizace při vzniku právnické osoby, kde se nevyžaduje žádná ingerence státu, jsou o odborová organizace či organizace zaměstnavatelů, které se stávají právnickou osobou dnem následujícím poté, kdy byl Ministerstvu vnitra doručen návrh na jejich evidenci – jde o tzv. evidenční princip vzniku právnické osoby, která se tak zakládá pouze na základě uzavřené smlouvy jako zakladatelského dokumentu.

⁹ Případů by bylo možno uvést více, postačí však zmínit např. uvést rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR o registraci občanských sdružení.

¹⁰ Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. .Komentář. 1. vydání. Praha: 2004. C .H.-Beck, str. 99.

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář