Jsem nerad, že přispívám do diskuse nad tématem souběhu funkce člena statutárního orgánu a vedoucího zaměstnance společnosti, nerad o to více, že uvedenou problematiku by šlo jednou provždy „smést ze stolu“ jednoduchou novelou zákona, které by odstranila stávající nežádoucí stav a vnesla do celé situace požadovanou právní jistotu.

Jsem totiž smutný, že tato diskuse vůbec existuje, že „je“. Po každém „průlomovém“ rozhodnutí některého z vyšších soudů je mi upřímně líto všech manažerů, kterých se důsledky změny judikatury týkají.

Pro připomenutí: česká právní i neprávní média již 2 měsíce opětovně živí téma (ne)platnosti souběhu funkce člena statutárního orgánu a vedoucího zaměstnance společnosti. Téma, které patřilo již 10 let k právním evergreenům a bylo judikaturně konstantní, bylo – údajně - resuscitováno rozsudkem Nejvyššího správního soudu (NSS), č.j. 3 Ads 119/2010-58.

Poslední případ – „judikát“ NSS

Předně je třeba říci, že Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí neřekl nic nového, a v odůvodnění svého rozhodnutí pouze odkázal na předchozí judikaturně ustálené závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“). Jakýkoliv „průlom“, o kterém se hovoří, nenastal v žádném případě v rovině právní. Pokud vůbec nastal, pak nastal výlučně v rovině psychologické, neboť to, co bylo dosud vnímáno pouze v rovině teoretické (a bylo tomu skutečně vůbec tak?), je nyní demonstrováno na konkrétním případě z praxe, kdy se v pomyslném mučícím kole, s nohama a rukama nataženými na skřipec, ocitl za pozornosti médií jednatel společnosti, který byl současně jejím generálním ředitelem (a jednalo se tedy o „souběh“). Situaci dobře popsala Tereza Kadlecová tak, že „V řešeném případě byl jednatel společnosti s ručením omezeným zároveň zaměstnancem na pozici ředitele této společnosti, tj. jednalo se o diskutovanou situaci, označovanou jako „souběh“. Společnost přitom neprokázala, že by se pracovní náplň dané ředitelské pozice odlišovala od činnosti jednatele, tj. výkonu obchodního vedení. Vycházelo se tedy ze zjištění, že se pracovní náplň ředitele překrývá se zákonnými povinnostmi jednatele (k čemuž v praxi ostatně dochází vcelku pravidelně). Příslušná okresní správa sociálního zabezpečení tuto konstelaci vyhodnotila tak, že vzhledem k neexistenci pracovního poměru nebyl založen ani pojistný poměr dotčeného „zaměstnance“/ jednatele, neboť účast na nemocenském pojištění je vázána právě na existenci pracovního poměru. V důsledku této okolnosti nevznikl ani nárok na čerpání nemocenské.“[1]

Jak víme, pokud je souběh funkcí shledán nepovoleným, vzniká riziko neplatnosti pracovní smlouvy a je-li zde riziko neplatnosti pracovní smlouvy, jak ukázal poslední, shora uvedený příklad, je zde též riziko dalších s tím souvisejících nežádoucím otázek vztahujících se k oblasti veřejné správy, sociálního a důchodového pojištění apod. Souběh funkce statutárního orgánu se zaměstnaneckým poměrem je totiž obecně přípustný jen za situace, kdy se pracovní náplň nepřekrývá s obsahem činností vykonávané z pozice člena statutárního orgánu. Každému, kdo někdy byť jen viděl manažera jakékoliv společnosti, je zřejmé, že odlišení činností vykonávaných z titulu člena statutárního orgánu a činností vykonávaných v zaměstnaneckém poměru je skoro nemožné všude tam, kde jde o monokratický statutární orgán (jeden jednatel, jeden člen představenstva)[2]. Naopak v jiných případech toto rozlišení zásadnějšího problému nečiní, neboť např. ve vazbě na otázku nejdůležitější, a to otázku platnosti právních úkonů navenek, lze poměrně jednoznačně dovodit, že osoba v postavení generálního (nebo jinak označeného) ředitele či jinak označeného vedoucího zaměstnance společnosti nesmí z logiky věci smlouvu se třetími osobami uzavírat sama, je-li podle obchodního rejstříku k jejímu uzavření třeba kontrasignace ještě dalším členem statutárního orgánu. Takový postup v jednání a uzavírání smlouvy s třetí osobou by byl pochopitelně jen jakýmsi „klukovským“ pokusem obejít způsob jednání za společnost uvedený v obchodním rejstříku a by byl bez dalšího shledán po zásluze neplatným.

K případu, který byl předmětem řešení v rámci správního soudnictví a vedl k údajně „přelomovému“ judikátu Nejvyššího správního soudu a následným poněkud exaltovaným mediálním reakcím, lze pak říci, že jednatel společnosti a její ředitel toho v rámci správního přezkumu na svoji obranu „mnoho nepředvedl“ a byl dokonce tak pasivní, že pouze obecně tvrdil, že existují (i) činnosti, které vykonává v zaměstnaneckém poměru jako „ředitel“ a na druhé straně pak (ii) činnosti, které vykonává z pozice člena statutárního orgánu jako jednatel, ale kromě tohoto obecného tvrzení žádný rozdíl mezi těmito činnostmi nedoložil a ani si jej nevymyslel. Ano, „nevymyslel“, protože v případě souběhu funkcí „jednoho jednatele“ a „jednoho ředitele“ v jednočlenné společnosti není rozdíl ve výkonu těchto funkcí za „provozu podniku“ a „navenek“ žádný, takže si jej je třeba – aby „byl při nedokonalosti právní úpravy a touze manažerů sedět ba dvou židlích klid“ – nutno alespoň „papírově vymyslet“. Důvody tohoto počínání, resp. důvody souběhu funkcí, aneb „proč do toho manažeři jdou“, jsou ostatně povahy ryze monetární, neboť v praxi je zpravidla jediným důvodem ke sjednání duplicitního právního vztahu se společností snaha prostřednictvím pracovního poměru „uhrát nějaký ten daňový bodík navrch“, neboť pokud by si dal manažer odměny z titulu perfektního výkonu funkce člena statutárního orgánu, stát mu je daňově neuzná. Na to již dávno i nedávno zdařile poukázali jiní[3]. V posuzovaném případě však manažer společnosti Nejvyššímu správnímu soudu ani předtím správnímu soudu krajskému ničeho nedoložil, a soudy tak neměly sebemenší možnost jej sofistikovanou argumentací podržet. Nevěřím tomu, že cílem NSS bylo generelně vystrašit všechny manažery v České republice, a myslím, že pokud by dotyčný manažer jakýkoliv důkaz v podobě alespoň průměrně věrohodně naformulované listiny soudu předložil, že by soudy „přivřely oči“ tak, jak je spravedlnost umí přivřít všude tam, kde je to „v rámci celku ku prospěchu věci“. Panika, která se na základě následného rozhodnutí NSS spustila, pak čerpala svůj zdroj spíše v bulvarizaci českého mediálního prostředí, k němuž v posledních letech dochází a která se začala týkat i oblasti práva, jako oblasti před několika lety s výjimkou trestních věcí zájmem médií nedotčené. 

Závěr

Shora uvedené nicméně neznamená, že by v právní úpravě vztahu mezi obchodními společnostmi a jejich manažery bylo vše v pořádku. Situaci de lege lata lze před rozhodnutím NSS i po něm popsat stejně, a to tak, že při formulování pracovní smlouvy pro vedoucího zaměstnance na jedné, a pro tu samou osobu jako člena statutárního orgánu na straně druhé,  je třeba projet mezi Skyllou pracovněprávní agendy vykonávané plus minus z titulu vedoucího zaměstnance společnosti, a Charybdou statutárních oprávnění, založených na základě smlouvy o výkonu funkce. De lege ferenda by potom bylo vhodné přesvědčit českého zákonodárce, o němž vždy tvrdím, že je to zákonodárce rozumný, o tom, aby daňovou neuznatelnost odměn členů statutárních orgánů zrušil, čímž by byla situace v podstatě vyřešena. I to by bylo výrazné plus, nemá-li již zákonodárce de lege ferenda říci něco v tom smyslu, že souběh výkonu funkce člena statutárního orgánu společnosti a vedoucího zaměstnance možný není, že však smlouva o výkonu funkce zakládá z hlediska veřejných rozpočtů všechny výhody stejně jako pracovní poměr. Ručení za škodu v případě odpovědnosti manažera za škodu by se nadále spravovalo režimem obchodního zákoníku.

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M. MPA

Advokát a rozhodce Rozhodčího soudu při IAL SE

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář