Když jednatel uzavře pracovní smlouvu za společnost „sám se sebou“


Klíčová slova článku pracovní smlouva, jednatel, konflikt zájmů Datum vytvoření článku 19.11.2012 Kdy naposledy čteno 18.11.2019 23:21
Mgr. et Mgr. Petr Mališ Mgr. et Mgr. Petr Mališ

Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři v.o.s., advokátní kancelář
Sokola Tůmy 16
70900 Ostrava
http://www.lawyer.cz

Ve fungování obchodních společností není nijak výjimečná situace, kdy její statutární orgán (s ohledem na množství existujících s.r.o. se většinou jedná o jednatele, v dalším textu jej tedy nazývejme právě takto byť e stejně tak může jednat o člena představenstva a.s.) vykonává pro společnost činnost rovněž jako zaměstnanec.

O tzv. souběhu funkcí jednatele a zaměstnance, pokud se výkon zaměstnaneckých povinností překrývá s pravomocemi jednatele, již bylo napsáno množství článků, zejména v průběhu minulého roku, kdy Nejvyšší správní soud vydal rozhodnutí, jímž dal už dříve obecně deklarované a široce přijímané nemožnosti výkonu povinností jednatele v pracovním poměru konkrétní rozměr, když důsledky této nemožnosti promítnul do sféry nároků jednatele na dávky nemocenského pojištění. Tento „problém“, který způsobil větší překvapení, než si zasloužil, protože judikatura zapovídající výkon povinností jednatele v pracovním poměru zde byla už po několik let, byl alespoň do budoucna vyřešen novelou obchodního zákoníku, účinnou od 1.1.2012, jíž bylo zakotveno tzv. pověření obchodním vedením (§ 66dobchodního zákoníku), a tedy byl umožněn výkon obchodního vedení společnosti v pracovním poměru, a to i samotným jednatelem.

Ačkoliv tato novela neřeší situaci pracovních poměrů jednatelů, vzniklých v uplynulých letech, ještě před její účinností, nebyl zatím zaznamenán žádný zvýšený zájem příslušných úřadů (finančních nebo správy sociálního zabezpečení) o pracovní poměry jednatelů ve společnostech. To je pochopitelné, domyslíme-li důsledky, které by mělo požadování bezdůvodného obohacení ve výši částek, vyplacených na pojistném a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pokud by úřady neplatnost pracovního poměru jednatelů plošně uplatňovaly. Věc má však ještě jednu, méně diskutovanou, ale o to nebezpečnější stránku. Týká se zejména společností s jediným jednatelem, který je často i jediným společníkem. I v těchto společnostech se často setkáváme se situací, kdy byla mezi společností a jednatelem uzavřena pracovní smlouva (není důležité, na jaký druh činnosti), přičemž tuto pracovní smlouvu podepsala na obou stranách jedna a tatáž osoba (tedy jednatel za společnost – zaměstnavatele na straně jedné, a jednatel jako zaměstnanec na straně druhé). Jakkoli je tato situace častá, a v jednoosobních společnostech ji ani nelze řešit jinak, byla dle judikatury v rozporu se zákoníkem práce.

Neplatnost pracovní smlouvy podepsané jednatelem za obě strany

Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1634/2004 ze dne 4. listopadu 2004 je neplatný právní úkon, jímž společnost v pozici zaměstnavatele a její jednatel v pozici zaměstnance uzavřeli pracovní smlouvu, pokud tuto pracovní smlouvu podepsala za obě strany jedna a tatáž osoba (tedy jednatel, nebo člen jiného statutárního orgánu). Nejvyšší soud v takovém jednání shledal rozpor s ustanovením § 242 odst. 1 písm. a) starého zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb., za jehož účinnosti bylo dané rozhodnutí přijato – tento zákon byl účinný do konce roku 2006), které stanoví, že neplatný je takový právní úkon, který se svým obsahem nebo účelem příčí zákonu nebo jej obchází nebo se jinak příčí zájmům společnosti. Rozpor se zákonem soud shledal v rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnavatele, s nimiž každá strana do pracovního poměru vstupuje – pracovní poměr je specifický zvláštním postavením zaměstnance jako smluvní strany, přičemž obě strany se při vstupu do smluvního vztahu snaží sjednat smlouvu pro sebe co nejvýhodnější. Pokud jsou skutečně zájmy obou stran pracovního poměru natolik odlišné, že je nemůže dostatečně hájit jedna a tatáž osoba, vyvodil Nejvyšší soud z § 14 odst. 2 starého zákoníku práce, podle něhož je vyloučeno, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, rozpor takto podepsané pracovní smlouvy s výše uvedeným ustanovením, a tedy její neplatnost dle § 242 odst. 1 písm. a) starého zákoníku práce.

...

Zde není konec článku. Pro zobrazení plné verze všech článků se prosím přihlaste nebo se zcela zdarma registrujte