Zákon o rozhodčím řízení není kodexem, který by upravoval všechny otázky rozhodčího řízení a není to ani třeba, neboť rozhodčí řízení je jako jedna ze dvou alternativ stanovených v čl. 36 odst. 1 Listiny, součástí civilního procesu a je i jednou ze dvou ústavně založených variant, jakou lze realizovat právo na spravedlivý proces.

Je sice pravdou, že sjednáním rozhodčí smlouvy (doložky) se strany vzdávají svého práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny na projednání věci před (státním) soudem, uvedené však neznamená, že se tím samým vzdávají práva na spravedlivý proces ve smyslu téhož ustanovení Listiny. Rozhodce je ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny „jiným orgánem“, před kterým se lze práva na spravedlivý proces v ústavním slova smyslu dovolat.[1]  Protože všechno má ústavní základ, má ústavní základ samozřejmě i soukromé soudnictví, kterým rozhodčí řízení je, a tento základ je založen právě ústavní kautelou shora uvedenou. Zákon o rozhodčím řízení je potom legálním provedením tohoto ustanovení, když za splnění v něm stanovených podmínek dává rozhodci právo (pravomoc) projednat a rozhodnout spor v klasickém nalézacím kontradiktorním řízení tak, jak jej známe z civilního procesu reprezentovaného soudem. I když má rozhodčí řízení svá specifika, která jej od řízení soudního odlišují, platforma, na jejímž základě je koncepčně vystaveno, je v mnoha ohledech obdobná občanskému soudnímu řízení a v mnoha ohledech je stejná.

Aplikace o.s.ř. podle zákona o rozhodčím řízení

Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „RozŘ“) pamatuje na úpravu aplikace občanského soudního řádu na vztahy rozhodčího řízení ve dvou svých ustanoveních. V ust. § 30 RozŘ stanoví, že „Nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.“, a v ust. § 44 RozŘ, které normuje, že „Nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení před soudem podle tohoto zákona obdobně ustanovení občanského soudního řádu.“

Obě tato ustanovení mají něco společného s splikací občanského soudního řádu, a v praxi se někdy pletou, ač se každé z nich týká postupu před jiným orgánem. Dílčím cílem tohoto příspěvku je proto připomenout, že ust. § 44 RozŘ se vztahuje pouze na postup (státního) soudu, který vede řízení ve věcech podle zákona o rozhodčím řízení. Příkladmo lze uvést žalobu na zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 RozŘ, nebo řízení o vyloučení rozhodce podle § 12 odst. 2 RozŘ atp. Zákon pro takové případy stanoví, že soud postupuje obdobně podle ustanovení občanského soudního řádu.

Co se však týče postupu rozhodců, ti v řízení postupují primárně podle pravidel, které si strany sjednaly, např. postupem podle § 19 odst. 1 RozŘ, nebo odkazem na řád některého tuzemského či zahraničního stálého rozhodčího soudu (§ 13 odst. 2 RozŘ), přičemž legální limitou tohoto postupu je pouze respekt ke kogentním ustanovením zákona o rozhodčím řízení. Naproti tomu, pokud rozhodci aplikují v rozhodčím řízení občanský soudní řád, neaplikují jej doslovně, ani obdobně (analogicky), ani úplně, ale aplikace příslušných (a rozhodci vybraných) ustanovení občanského soudního řádu je pouze přiměřená a částečná (tj. aplikují jen ta ustanovení, o nichž neobsahuje dohoda stran, řád stálého rozhodčího soudu nebo zákon o rozhodčím řízení právní úpravu odchylnou).

Aplikace o.s.ř. v rozhodčím řízení

Právě z výše uvedeného důvodu a za účelem zamezení nežádoucí duplicitní úpravě v zákoně o rozhodčím řízení a v občanském soudním řádu zákon „nepřepisuje“ řadu ustanovení o.s.ř. do zákona o rozhodčím řízení, ale dává rozhodcům možnost „vypůjčit“ si ze všech v úvahu připadajících ustanovení o.s.ř. každé, které bude možno na vztahy rozhodčího řízení použít. Současně pak zákon tuto možnost neklade jako povinnost, neboť respektuje soukromoprávní charakter rozhodčího řízení a skutečnost, že jsou to zejména strany sporu, které si svojí volní kreací dohadují procesní postup v rozhodčím řízení (§ 19 odst. 1 RozŘ), nebo se přihlašují k procesním předpisům obsaženým v řádech stálých rozhodčích soudů (§ 13 odst. 2 RozŘ).  A pokud strany možnosti stanovit si samy procesní pravidla „svého“ řízení nevyužijí, dává zákon rozhodcům neomezenou pravomoc postupovat v řízení podle svého svobodného uvážení[2].

Ustanovení § 30 RozŘ umožňuje rozhodcům aplikovat v rozhodčím řízení jednotlivá ustanovení o.s.ř. Dikce „přiměřeně“ znamená prakticky neomezenou volní diskreci rozhodců, kteří tak mohou ustanovení o.s.ř. buď vůbec neaplikovat, nebo je aplikovat stejně, jak je aplikuje soud, nebo aplikovat obdobně, a nebo jich užít jen zčásti. Rozhodci mohou některých ustanovení také užít v jejich celém normativním významu, a to v průběhu celého rozhodčího řízení od okamžiku podání žaloby (§ 14 odst. 1 RozŘ) až do skončení rozhodčího řízení nabytím právní moci rozhodčího nálezu (§ 23 písm. b/ RozŘ). 

Pokud strany nedohodly pravidla, podle kterých má rozhodce v řízení postupovat, lze za určitých okolností a s přihlédnutím ke specifikům daného konkrétního případu postupovat v řízení ve smyslu „vhodnosti“ (§ 19 odst. 2 RozŘ) i tak, že rozhodce považuje za vhodný postup právě postup podle občanského soudního řádu. Stejně tak lze aplikovat procesní postupy, „vypůjčené“ z řádů stálých rozhodčích soudů, nebo  z mezinárodně uznávaných pravidel UNCITRAL, která se postupem doby stala určitou nadnárodní procesní „normou par excellence“ (i proto jsou v arbitrážní praxi označována jako tzv. Model Law).

Aplikace ustanovení o.s.ř. na rozhodčí řízení není v přísném slova smyslu „obdobou“, kterou jako právní institut znamenitě popsal ve svém dnes již kultovním příspěvku Karel Eliáš[3]. Alexander Bělohlávek v této souvislosti uvádí, že se v případě užití procesních ustanovení obsažených v občanském soudním řádu na vztahy rozhodčího řízení „nejedná o použití přímé, nýbrž přiměřené (analogické). Úprava obsažená v předpisech o občanském soudním řízení tak není přímo použitelná, nýbrž poskytuje pouze základ pro rozhodování rozhodců o postupu v řízení ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1 RozŘ a násl., když úpravu obsaženou v zákoně o rozhodčím řízení je zapotřebí považovat za rámcovou. Charakter řízení před rozhodci připouští a dokonce je s ohledem na něj žádoucí, aby v případě přiměřeného užití pravidel obsažených právě v předpisech o řízení soudním bylo možno tato pravidla modifikovat pro konkrétní případy řízení o určité věci. Ačkoliv tak ustanovení § 30 RozŘ hovoří o přiměřeném užití občanského soudního řádu, svým charakterem, se tato fakultativní analogie legis blíží spíše analogii iuris.“[4]

Podobný postoj k otázce přiměřeného užití občanského soudního řádu, jaký byl prezentován v textu tohoto komentáře, zastává i recentní judikatura. Nejvyšší soud České republiky v této souvislosti dovodil, že povinnost mechanické aplikace o.s.ř. zde nepřipadá v úvahu a konstatoval, že „Z použití termínu „přiměřeně“ vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Výraz „přiměřené“ vyžaduje především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí české rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad českého rozhodčího řízení.“[5]

Závěr

I. Aplikace občanského soudního řádu v rozhodčím řízení je pouze přiměřená, ne analogická.

II. Za předpokladu, že procesní postup rozhodců upravuje celistvě právní úprava autonomní (§ 19 odst. 1 RozŘ nebo § 13 odst. 2 RozŘ) a právní úprava obsažená v zákoně o rozhodčím řízení, nemusí rozhodci v konkrétním řízení občanský soudní řád aplikovat vůbec. 

II. Zbývá doplnit, že i když zákon hovoří prostřednictvím ust. § 30 RozŘ pouze o přiměřené aplikaci jednotlivých ustanovení občanského soudního řádu, aplikují se v oblasti rozhodčího řízení i ustanovení právních předpisů na občanský soudní řád navazujících nebo s ním jinak souvisejících, a to např. zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů, vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), nebo vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování  účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě  nákladů v občanském soudním řízení atd.

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M. MPA

Autor je rozhodce, advokát a pedagog

Ústav práva a právní vědy®, o.p.s.
110 00 Praha 1, Štěpánská 633/49
tel.: 224 247 011, fax.: 224 281 226
email: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
www.ustavprava.cz

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář