V rozsudku Soudního dvora ze dne 17. března 2005 ve věci Komise Evropských společenství proti AMI Semiconductor Belgium BVBA a dalším, věc C-294/02 (dále jen „Rozsudek ESD“)[1], v němž byl ze strany ESD podáván výklad čl. 181 SEHS (nynější článek 238 SES) a Nařízení (ES) č. 1346/2000, čl. 181 SES, článků 4, 16, 17 a 40 nařízení (ES) č. 1346/2000 a čl. 42 JŘSD, dospěl ESD k těmto závěrům:

1. Z použití výrazů ‚Soudní dvůr‘ ve Smlouvě vyplývá, že toto označení se nevztahuje na jeden či druhý soud Společenství, ale na orgán Společenství, který zahrnuje Soudní dvůr a Soud. V důsledku toho musí být odkaz na ‚Soudní dvůr‘ učiněný v článku 238 SES chápán tak, že se týká tohoto orgánu, a tedy tento orgán musí být uveden ve smlouvě k tomu, aby mohla být přiznána pravomoc jednomu nebo druhému soudu Společenství.

2. Smlouva nestanoví žádné zvláštní znění rozhodčí doložky. Za těchto okolností je třeba jakékoliv ustanovení, které uvádí, že smluvní strany mají v úmyslu pro své případné spory odejmout pravomoc vnitrostátních soudů a stanovit pravomoc soudů Společenství, považovat za dostatečné k tomu, aby byla podle článku 238 SES založena pravomoc posledně uvedených. Určení Soudu toto kritérium jasně splňuje, aniž by bylo nezbytné vykládat dotyčnou doložku ve světle práva, které je pro smlouvu rozhodné.

3. Skutečnost, že se strany snažily chybně určit konkrétní soud v rámci orgánu ‚Soudního dvora‘, který bude pověřen rozhodováním jejich sporů, a rozhodčí doložka v důsledku toho pozbývá částečně účinnost, není na překážku úmyslu, který strany jasně vyjádřily, odejmout pro své případné spory pravomoc vnitrostátních soudů a stanovit pravomoc soudů Společenství.

Odůvodnění

Jak plyne odůvodnění rozhodnutí, dne 12. srpna 2002 podala Komise žalobu proti sedmi společnostem (AMI Semiconductor, A-Consult, Intracom, Ision, Euram, Nordbank a InterTeam, dále jen „žalované“) 1) na základě článku 238 SES. Svou žalobou se domáhala, aby Soudní dvůr uložil žalovaným jako solidárním dlužníkům zaplatit Komisi částku ve výši 317 214 eur, zvýšenou o úroky. Částka představovala vrácení záloh, které Komise uhradila podle smlouvy uzavřené s těmito společnostmi v rámci projektu Esprit č. 26927, nazvaného „Electronic Commerce Fulfilment Service for the Electronics Industry (ECFS/E)“ (Služby umožňující elektronický obchod v elektronickém průmyslu).

Dne 8. června 1998 uzavřelo Společenství zastoupené Komisí s žalovanými smlouvu o finančním příspěvku poskytnutém těmto společnostem na uskutečnění projektu. Žalované byly povinny plnit smlouvu společně a nerozdílně. Smlouva byla sepsána v angličtině a řídila se německým právem.

Projekt měl za cíl umožnit prodej přebytečných polovodičových součástek mezi podniky působící v oblasti elektronického průmyslu bez účasti zprostředkovatele, a snížit tak náklady transakce. Podle smlouvy činila doba provádění projektu 18 měsíců, od 1. května 1998 do konce října 1999.

Pro Komisi stanovila smlouva možnost spolupracovat při správě smlouvy se znalci. V takovém případě Komisi příslušelo přijmout vhodná opatření k zajištění, aby tito znalci nešířili a neužívali důvěrné údaje, které jim byly poskytnuty. Komise měla smluvním stranám předem sdělit podrobné informace týkající se těchto znalců a měla přiměřeně zohlednit námitky vznesené smluvními stranami, odůvodněné legitimními obchodními důvody. Celkové nahraditelné náklady projektu byly odhadnuty na 1 080 000 ECU. Podle smlouvy měl příspěvek Komise pokrýt až 50 % těchto nákladů v maximální výši 540 000 ECU. Základ nákladů, který měl být zachován, byl obsažen v přílohách smlouvy, které obsahovaly také přesná kritéria použitelná pro výpočet nahraditelných nákladů.

Článek 7 přílohy II smlouvy obsahoval rozhodčí doložku, podle které měl „Soud prvního stupně Evropských společenství a v případě opravného prostředku Soudní dvůr Evropských společenství výlučnou pravomoc rozhodovat spory mezi Komisí a smluvními stranami, pokud jde o platnost, použití a výklad smlouvy.

Uskutečňování projektu bylo zahájeno v květnu 1998. Dne 15. prosince 1998 předaly smluvní strany Komisi zprávu týkající se šestiměsíčního období, popisující dosažené cíle. V této zprávě prohlásily, že poskytly v celém rozsahu jednotlivá plnění stanovená v příslušných pracovních programech. Proto, aby mohly být výsledky zanesené ve zprávách smluvních stran ověřeny, navrhla Komise zřízení kontrolní skupiny („Review Team“). Kontrolní skupina předložila svou první zprávu o přezkumu při setkání Komise a smluvních stran konaném dne 11. června 1999. V této zprávě poukázala na vážné nedostatky při provádění projektu. Na základě těchto zjištění oznámila daná skupina přerušení projektu do 1. července 1999 a vyzvala žalované, aby jí zaslaly všechny nezbytné informace prokazující, že odstranily vady při provádění projektu zmíněné ve zprávě o přezkumu.

V dopise ze dne 18. června 1999 shrnula Komise rozhodnutí, která byla přijata při setkání dne 11. června 1999. Rovněž při této příležitosti stanovila žalovaným dodatečnou lhůtu a pohrozila vypovězením smlouvy. Dalšími dopisy ze dne 29. června a 14. července 1999 Komise opětovně zpochybnila plnění smluvních povinností žalovaných a vyzvala je k napravení neplnění prací, jakož i k odstranění zjištěných nedostatků, a to ve lhůtě jednoho měsíce.

Na počátku července 1999 předložily žalované Komisi zprávu týkající se dvanáctiměsíčního období, popisující dosažené cíle. Podle této zprávy provedly projekt v souladu se smlouvou. Dne 5. července 1999 předložila kontrolní skupina druhou zprávu o přezkumu, která zohlednila informace obsažené ve zprávě o dosaženém pokroku během dvanácti měsíců, a další doplňující dokumenty, které smluvní strany dodaly. Tato zpráva kritizovala zásadním způsobem veškerá plnění. Část těchto plnění byla však přijata, přestože byla posouzena jako nedostatečně kvalitní. Ačkoli žalované poskytly při setkání konaném dne 8. září 1999 nové úplné shrnutí dosažených cílů, kontrolní skupina od svých závěrů neupustila. Dopisem ze dne 21. prosince 1999 adresovaným společnosti InterTeam oznámila Komise vypovězení smlouvy se zpětnou účinností ke dni 8. září 1999.

Dne 22. prosince 1999 rozhodla valná hromada společnosti InterTeam o jejím vstupu do likvidace. Dne 8. listopadu 2001 byla společnost InterTeam vymazána z obchodního rejstříku. Proti společnosti A-Consult bylo dne 10. července 2002 zahájeno řízení o soudním vyrovnání. A-Consult vzala následně zpět návrh na zahájení řízení o soudním vyrovnání, neboť v souladu s rakouskými právními předpisy o konkurzu bylo dané řízení ukončeno a dne 25. července 2002 bylo zahájeno „konkurzní řízení, které následuje po řízení o soudním vyrovnání“ („Anschlußkonkursverfahren“). Dne 19. července 2002 bylo zahájeno úpadkové řízení týkající se majetku společnosti Ision.

Článek 225 odst. 1 SES, ve znění vycházejícím z Niceské smlouvy, zní následovně:

Soud prvního stupně je příslušný rozhodovat v prvním stupni ve věcech v článcích 230, 232, 235, 236 a 238 s výjimkou těch, které jsou v působnosti některé soudní komory nebo které statut vyhrazuje Soudnímu dvoru. Statut může stanovit, že Soud prvního stupně je příslušný i pro jiné věci.

Proti rozhodnutím Soudu prvního stupně podle tohoto odstavce je možno za podmínek a v mezích stanovených statutem podat opravný prostředek k Soudnímu dvoru, omezený na právní otázky.

Článek 51 statutu Soudního dvora, ve znění platném do 31. května 2004, před vstupem v platnost rozhodnutí Rady 2004/407/ES, Euratom ze dne 26. dubna 2004, kterým se mění články 51 a 54 Protokolu o statutu Soudního dvora stanovil:

Odchylně od pravidla obsaženého v čl. 225 odst. 1 Smlouvy o SES je pro žaloby podané členskými státy, orgány Společenství a Evropskou centrální bankou příslušný Soudní dvůr.‘

Rozhodčí doložka obsažená v čl. 7 přílohy II smlouvy stanoví výlučnou pravomoc Soudu rozhodovat v prvním stupni všechny spory, které mohou ze smlouvy vzejít.

Je však nesporné, že systém rozdělení pravomocí mezi Soud a Soudní dvůr tak, jak byl upraven Smlouvou, jakož i statutem Soudního dvora, jež tvoří přílohu této Smlouvy, neumožňoval Soudu v době, kdy byl podán návrh na zahájení řízení, rozhodovat o žalobách podaných orgány Společenství, jak je tomu v projednávaném případě. Z tohoto důvodu byla žaloba po svém původním podání do kanceláře Soudu předána na základě článku 54 statutu Soudního dvora soudní kanceláři posledně uvedeného.

Navzdory tomu, že účastníci řízení nezpochybňují pravomoc Soudního dvora, musí Soudní dvůr bez návrhu přezkoumat použitelnost rozhodčí doložky. Bylo tedy třeba odpovědět na otázku, zda určení Soudu v rozhodčí doložce může založit pravomoc Soudního dvora podle článku 238 SES, který přiznává ‚Soudnímu dvoru‘ zvláštní pravomoci.

Z výše uvedených důvodů, které jsou citovány shora v právní větě, je podle názoru ESD nutné tyto otázky odpovědět kladně.

Závěr

1. Z rozsudku ESD tak vyplývá, že Soudní dvůr (ESD) má pravomoc rozhodovat na základě rozhodčí doložky obsažené ve veřejnoprávní nebo soukromoprávní smlouvě uzavřené Společenstvím nebo jeho jménem.

2. Určení Soudu toto kritérium jasně splňuje, aniž by bylo nezbytné vykládat dotyčnou rozhodčí doložku ve světle práva, které je pro smlouvu rozhodné.

3. Skutečnost, že se strany snažily chybně určit konkrétní soud v rámci orgánu ‚Soudního dvora‘, který bude pověřen rozhodováním jejich sporů, a rozhodčí doložka v důsledku toho pozbývá částečně účinnost, není na překážku úmyslu, který strany jasně vyjádřily, odejmout pro své případné spory pravomoc vnitrostátních soudů a stanovit pravomoc soudů Společenství.

4. Z výše uvedeného vak zřetelně vyplývá, jak extenzivní je dosah rozhodčí doložky v interpretaci ESD. Zatímco české soudy považují v mnoha obdobných případech rozhodčí doložku sjednanou ve prospěch nepříliš určitě a jasně označeného subjektu přísně formalisticky automaticky za ex lege neplatnou, ESD posuzuje ve skutkové obdobných, ne-li stejných, případech otázku platnosti rozhodčí doložky výrazně liberálně, až voluntaristicky.

5. Primárním kritériem platnosti rozhodčí doložky a podřízení právního procesu režimu a pravidlům rozhodce nebo rozhodčího soudu je to, že rozhodčí doložka obsahuje vůli stran odejmout řešení sporu vnitrostátním soudům.  Až sekundární je pak přesné označení soudního subjektu v rámci Společenství (Unie), který konkrétně spor rozhodne.

6. Zajímavé je z českého pohledu limitovaného černobílou optikou rozhodce vs. státní soud rovněž  zjištění, že jako rozhodčí soud působí v rámci Unie samotný ESD. ESD je ostatně podle názoru autora této statě rozhodčím soudem nejen v případech, kdy jeho pravomoc založí rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě mezi tou či onou korporací se sídlem v některém z členských států EU na jedné a některým z orgánů Unie na straně druhé, ale generelně (obecně), neboť každou jednotlivou část zakladatelských smluv EU zakládající pro řešení určitého konkrétního sporu pravomoc Soudu prvního stupně nebo Evropského soudního dvora je třeba považovat za rozhodčí doložku svého druhu, sjednanou konsensuálně jednotlivými členskými státy EU. 

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M. MPA

autor je advokát, rozhodce a vysokoškolský pedagog

PALÁC KONVIKT, Konviktská 24, 110 00 Praha 1
tel.: 224 241 319, fax.: 224 281 226
e-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář