Převod obchodního podílu s.r.o. a možnost uplatnění nároků na základě ustanovení upravujících odpovědnost za vady zboží


Klíčová slova článku 29 Cdo 5452/2008, obchodní podíl, převod obchodního podílu, reklamace, vady zboží Datum vytvoření článku 12.5.2011 Kdy naposledy čteno 19.5.2019 09:21
JUDr. Thu Nga Haškovcová, Ph.D. JUDr. Thu Nga Haškovcová, Ph.D.
Mgr. Anna Galová

Haškovcová & Co.
Václavské nám. 33
11000 Praha
http://haskovcova.com

Nejvyšší soud se na podzim roku 2010 zabýval otázkou, zda lze u převodu obchodního podílu na základě ustanovení § 115 obchodního zákoníku analogicky použít ustanovení obchodního zákoníku upravující odpovědnost za vady koupeného zboží (§ 422 a násl. obch. zák.).

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26.10.2010 (sp. zn. 29 Cdo 5452/2008) dovodil, že je nepochybně možné, aby si strany smlouvy o převodu obchodního podílu dohodly, jaké „vlastnosti“ musí obchodní podíl, resp. zprostředkovaně podnik společnosti o jejíž obchodní podíl jde, mít. Pokud se následně ukáže, že převáděný podíl tyto „vlastnosti“ nesplňuje, je možné použít právní úpravu odpovědnosti za vady zboží.

V posuzovaném případě došlo k uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu společnosti s ručením omezeným, přičemž samotná smlouva obsahovala vyčíslení existujících závazků a pohledávek společnosti, jejíž podíl byl převáděn. Nabyvatelé po převzetí účetních dokladů a po provedení hloubkové kontroly zjistili, že skutečný ekonomický stav společnosti neodpovídal údajům uvedeným ve smlouvě. Uplatnili proto nárok na slevu z ceny za převod obchodního podílu, který dovozovali na základě analogie k obchodněprávní úpravě kupní smlouvy.

Soudy první a druhé instance tento jejich žalobní nárok zamítly. Odvolací soud uvedl, že nešlo o prodej podniku podle ustanovení § 476 a násl. obchodního zákoníku a že aplikace ustanovení § 486 obchodního zákoníku o přiměřené slevě z kupní ceny za vady podniku proto nepřichází v úvahu. Soud dále uvedl, že obchodní podíl není zbožím a nelze proto aplikovat ani ustanovení § 422 a násl. obchodního zákoníku upravující odpovědnost za vady u kupní smlouvy. Odvolací soud pak naznačil, že jedinou možnou cestou nápravy by bylo namítání relativní neplatnosti z důvodu uvedení v omyl dle ustanovení § 49a občanského zákoníku.

Nejvyšší soud na jednu stranu potvrdil některé dílčí závěry soudů z předchozích řízení, když především zdůraznil, že na převod obchodního podílu nelze přímo vztáhnout ustanovení regulující odpovědnost za vady z kupní smlouvy. Dále uvedl, že obchodní podíl nelze ztotožňovat se zbožím a že jsou to především samy strany, které musejí v obchodněprávních vztazích vyvinout maximální úsilí k smluvnímu ošetření svých práv a které nesou i podnikatelské riziko neúspěchu. Nevyšší soud ale i přesto rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil jej k dalšímu řízení.

Dovolací soud vyšel z úpravy úplatného převodu akcií v ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 591/1992 o cenných papírech, podle kterého je na takový převod nutné aplikovat úpravu kupní smlouvy v obchodním zákoníku, „pokud z tohoto zákona nebo povahy věci nevyplývá něco jiného“. V případě převodu podílu (akcií) v akciové společnosti lze proto uvažovat o použití ustanovení týkajících se kupní smlouvy včetně institutu odpovědnosti za vady, jehož účelem má být ochrana původního záměru stran v případě porušení smlouvy.

Nejvyšší soud neshledal důvody, proč by měl být nabyvatel (obchodního) podílu ve společnosti s ručením omezeným – na rozdíl od nabyvatele podílu (akcie) – takové ochrany zbaven. Analogické užití ustanovení § 13 zákona č. 591/1992 Sb, o cenných papírech na případy nabývání podílu v společnosti s ručením omezeným je proto dle Nejvyššího soudu na místě.

Zbývalo pak dořešit otázku, v jakém rozsahu lze právní úpravu odpovědnosti za vady zboží při úplatném převodu obchodního podílu použít. Tento rozsah pak Nejvyšší soud vymezil právě smluvenými „vlastnostmi“, které si převodce a nabyvatel ve smlouvě odsouhlasily. Z rozhodnutí tedy dle našeho názoru vyplývá závěr, že pokud si strany smluvně nespecifikují vlastnosti převáděného obchodního podílu, nepřipadá analogické použití ustanovení o odpovědnosti z vad zboží v úvahu.

Určení ceny při úplatném převodu obchodního podílu je výrazem smluvní svobody stran (a tomu odpovídajícího podnikatelského rizika), přičemž pořizovací cenu podílu nelze zaměňovat s jeho skutečnou hodnotou. Pokud by tedy nabyvatelé podílu byli uvedeni v omyl ohledně hodnoty převáděného obchodního podílu bez dalšího smluvního určení vlastností tohoto podílu, zbývalo by jim pouze domáhat se vyslovení relativní neplatnosti smlouvy o převodu podílu ve smyslu ustanovení § 49a občanského zákoníku. Z pohledu praxe se však tento prostředek jeví jako velmi nevhodný, neboť z pohledu nabyvatele řeší pouze situace, kdy je uvedení v omyl natolik zásadní, že nabyvatel nemá zájem nadále zůstat ve smluvním vztahu, a nikoliv již situace, kdy nabyvatel nalezne nesrovnalost méně závažného charakteru a bude ve smluvním vztahu chtít i nadále zůstat. Problematický je i procesní aspekt věci, kdy by nabyvatelé museli prokázat, že převodci omyl vyvolali nebo o něm museli vědět.

Závěrem lze tedy konstatovat, že v konkrétním případě nedošlo k analogickému použití institutu odpovědnosti za vady zboží přímo v rámci obchodního zákoníku, ale zprostředkovaně díky zákonu o cenných papírech. Důvodem takové analogie přitom podle argumentace Nejvyššího soudu je především rovné postavení, resp. stejná míra právní ochrany, nabyvatelů obchodního podílu v společnosti s ručením omezeným a akcií v akciové společnosti. Ve smlouvě o převodu obchodního podílu si strany mohou dohodnout, jaké atributy musí obchodní podíl, resp. samotný podnik společnosti, mít a pokud tak učiní, lze následně uplatňovat nároky z odpovědnosti za vady ve smyslu § 422 a násl. obch. zák. Pokud si však nabyvatelé konkrétní vlastnosti obchodního podílu (společnosti) ve smlouvě nevymíní, nelze úpravu odpovědnosti za vady na případné následně objevivší se nedostatky aplikovat. Nelze tedy, než doporučit věnovat při koncipování smlouvy o převodu obchodního podílu této problematice náležitou pozornost.