K počátku promlčecí doby u závazků bez stanovené doby plnění


Klíčová slova článku počátek běhu promlčení, promlčecí doba, promlčení, závazky bez stanovené splatnosti Datum vytvoření článku 8.10.2009 Kdy naposledy čteno 19.9.2019 08:08
Mgr. Ľuboš Fojtík Mgr. Ľuboš Fojtík

Konečná & Zacha, s.r.o., advokátní kancelář
Lazarská 3
11000 Praha
http://konecna-zacha.com

Tento příspěvek se pokusí nastínit problematiku běhu promlčecí lhůty u pohledávky, u které není ve smlouvě ani jinak stanovena doba plnění.

V občanskoprávních vztazích je stěžejním ustanovením pro tuto problematiku § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „ObčZ“), který stanoví, že není-li doba plnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, co kdy byl o plnění věřitelem požádán.

Otázkou, kterou je ve vztahu k počítání promlčecí lhůty v tomto případě potřeba zodpovědět, je, od kterého momentu vlastně počítat počátek běhu promlčecí lhůty. Budeme-li vycházet striktně jazykového výkladu § 101 ObčZ, pak je promlčení doba tříletá a počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Takovým výkladem lze dospět k názoru, že promlčecí lhůta nemůže začat do chvíle, než se pohledávka stane splatnou – tj. v případě, kdy je zesplatnění pohledávky závislé na vůli věřitele, nemůže k tomuto dojít až do doby, kdy věřitel dlužníka vyzve k plnění. Tak by v podstatě mohlo dojít ke vzniku takřka nepromlčitelných práv.

Obdobně lze dle našeho názoru vykládat také rozhodnutí NS ČR sp.zn 26 Odo 683/2006, který stanoví, že „Právo na soudní uplatnění pohledávky ze závazku vzniká zásadně tím, že se pohledávka stane splatnou. Actio nata nastává proto v těchto případech splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním. Tento den je počátkem běhu promlčecí doby.“

Na druhé straně stojí názor založený na poněkud teleologickejším výkladu předmětných ustanovení, který předpokládá, že právo, v případě, není-li stanovena doba plnění lze vykonat již hned po jeho vzniku, a tedy promlčecí doba počíná běžet již momentem, od kterého mohla být učiněna výzva k uplatnění práva (zesplatnění pohledávky). Ač s takovým výkladem nesouhlasíme, je vhodné poukázat na rozhodnutí NS ČR - 33 Odo 918/2006, které se jednoznačně hlásí právě k tomuto přístupu, a to právě s poukazem na to, že cílem úpravy nemůže být vznik výše zmiňovaných, takřka nepromlčitelných práv.

Obojí argumentace se ovšem vztahuje na vztahy občanskoprávní. S ohledem na samostatnou úpravu institutu promlčení v obchodněprávních vztazích je nezbytné zkoumat také tuto úpravu obsaženou v § 387 a násl. Zákona 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, v platném znění (dále jen „ObchZ“). Nejdůležitější ustanovení je ve vztahu k posuzované otázce obsaženo v § 392 odst. 1 ObchZ, který ve své větě první stanoví, že „práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti).“ Jedná se o, v porovnání s občanskoprávní úpravou, jemný, nicméně zcela stěžejní rozdíl, který dle našeho názoru vylučuje jakoukoli pochybnost o tom, že promlčecí lhůta počíná běžet až po tom, co nastane splatnost závazku, a to i v případě, kdy je splatnost závislá na vůli věřitele. Dle § 340 odst. 2 ObchZ platí, že není-li doba plnění stanovena ve smlouvě nebo způsobem ve smlouvě dohodnutým, je dlužník povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván. Promlčecí doba tedy v souladu s ust. § 392 odst. 1 ObchZ a § 340 odst. 2 ObchZ počíná běžet až po uplynutí lhůty „bez zbytečného odkladu“, od doručení výzvy k plnění.

Z uvedeného je zřejmé, že logickým výkladem lze dojít ke zcela odlišným závěrům při interpretaci počátku promlčecí lhůty u závazků, které nemají stanovenou dobu plnění u občanskoprávních a obchodněprávních vztahů.

________________________________

[1] Štenglová, Plíva, Tomsa, Obchodní zákoník – komentář, 11. vydání, s. 1125