K doručování výzvy k úhradě soudního poplatku pouze zástupci účastníka řízení


Klíčová slova článku doručování, Soudní poplatek, právní zástupce, účastník řízení Datum vytvoření článku 23.4.2015 Kdy naposledy čteno 23.11.2017 12:19
Mgr. Ľuboš Fojtík Mgr. Ľuboš Fojtík
Martin Černý

Konečná & Zacha, s.r.o., advokátní kancelář
Lazarská 3
11000 Praha
http://konecna-zacha.com

V tomto článku se budeme zabývat otázkou, která se může jevit zdánlivě banální, nicméně v průběhu soudního řízení může mít na jeho následný průběh zcela zásadní dopad. Jedná se o otázku, zda je v soudním řízení nutno doručovat výzvu k úhradě soudního poplatku přímo účastníku řízení v případech, kdy má právní zastoupení – typicky advokáta.

Při absenci aktuální relevantní judikatury soudu nejvyšších instancí si dovolíme v tomto směru poukázat na usnesení Krajského soudu soud v Praze, sp. zn. 29 Co 61/2014 ze dne 29. 1. 2014, kde Krajský soud v Praze rozhodl, že v případě, kdy je účastník řízení zastoupen advokátem, nestačí doručit výzvu k zaplacení soudního poplatku za odvolání advokátovi účastníka, ale je třeba doručit ji i účastníku samému.

Ve věci samé soud prvního stupně zastavil řízení z důvodů nezaplacení soudního poplatku v souladu s § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „ZOSP“). Výzvu k úhradě soudního poplatku však doručil jen advokátu účastníka, nikoli účastníku samému.

Proti usnesení o zastavení řízení se účastník odvolal s odůvodněním, že má-li účastník řízení něco osobně vykonat, v tomto případě zaplatit soudní poplatek, je nutné výzvu doručit nejen zástupci, ale i účastníku samému, když při této argumentaci vycházel ze znění § 50b odst. 4 písm. a) OSŘ.

Krajský soud v Praze dal za pravdu odvolateli v tom, že soud je povinen zaslat výzvu k úhradě soudního poplatku také přímo účastníku, přestože je v řízení zastoupen. Ve své argumentaci pak vycházel z § 2 odst. 5 ZOSP, podle kterého je poplatníkem soudního poplatku účastník a nikoli jeho zástupce, a to právě proto, že jde o úkon, který musí účastník vykonat osobně. Tento výklad odvolatel podpořil odkazy na dosavadní judikaturu – nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 238/99, II. ÚS 177/2000 a II. ÚS 377/2000.

Základní otázkou, kterou je v tomto směru potřeba zkoumat je, zda je možné výše uvedené judikaturní závěry vztáhnout také na civilní soudní řízení, protože všechna uvedená rozhodnutí se týkají placení soudních poplatků ve správním soudnictví (případně v řízení podle části páté OSŘ). Tuto otázku Krajský soud v Praze vyřešil poměrně jednoduše, když dospěl k závěru, že „citovaná rozhodnutí dopadají i na projednávanou věc, neboť i v ní je nutné vykládat všechna zákonná ustanovení zákona o soudních poplatcích ve vzájemné souvislosti s o.s.ř. a ve shodě s výkladem, vyžadovaným Ústavním soudem, jakož i všemi principy demokratického státu“. Podle názoru odvolacího soudu tak usnesení prvoinstančního soudu o zastavení řízení představuje zásah do práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V rámci správního soudnictví je otázka doručování výzvy k úhradě poplatku skutečně řešena jednotně, je potřeba doručovat i účastníku. Podle našeho názoru je však potřeba správnost výše uvedeného závěru přinejmenším podrobit důkladnějšímu přezkumu a uspokojení se Krajského soudu v Praze se zmiňovaným zjednodušením bylo dle našeho názoru přinejmenším předčasné.

Výše zmiňované nálezy Ústavního soudu, z nichž Krajský soud v Praze vycházel, totiž primárně nezkoumají samotnou podstatu úkonu zaplacení soudního poplatku a to, jestli úkon může učinit výhradně účastník, ale zaměřují se na princip správního soudního řízení a řízení podle části páté OSŘ. Důvodem, proč Ústavní soud v nálezech dal za pravdu stěžovatelům a rozhodl, že výzvu je potřeba doručit účastníku nehledě na jeho zastoupení, byla jednoinstančnost těchto řízení. V civilním soudním řízení však soud provede odvolací řízení i v případě, že nebyl zaplacen soudní poplatek v prvním stupni, ve správním řízení a řízení podle části páté OSŘ se nebylo možné odvolat proti zastavení řízení. Ústavní soud ve zmíněných nálezech nevycházel z podstaty úkonu samého, ale z principů řízení. Ostatně, v právě v nálezu sp. zn. IV. ÚS 238/99 ze dne 24. 1. 2000, na který je v diskutovaném rozhodnutí Krajského soudu v Praze poukazováno, Ústavní soud konstatuje, že „si je vědom, že podstata problému spočívá nikoli ve věci samé, ale v celkové koncepci správního soudnictví, kde neexistence jakéhokoliv opravného prostředku staví žalobce ve správních věcech do nerovného postavení proti navrhovatelům v občanskoprávních věcech“.

...

Zde není konec článku. Pro zobrazení plné verze všech článků se prosím přihlaste nebo se zcela zdarma registrujte