INCOTERMS a smlouva o přepravě


Klíčová slova článku INCOTERMS, smlouva o přepravě, dodací doložky, INCOTERMS 2010 Datum vytvoření článku 1.7.2010 Kdy naposledy čteno 23.11.2017 12:16
Mgr. Ľuboš Fojtík Mgr. Ľuboš Fojtík

Konečná & Zacha, s.r.o., advokátní kancelář
Lazarská 3
11000 Praha
http://konecna-zacha.com

Chyba spočívá v tom, že samotné začlenění takovéhoto ustanovení (tj. doložky INCOTERMS) bývá zpravidla obsahem smlouvy kupní a povinnosti z ní vyplývající váží prodávajícího a kupujícího. Úlohu INCOTERMS použitých v konkrétní kupní smlouvě lze tedy ve vztahu k přepravní smlouvě charakterizovat jako návod na postup pro stranu povinnou přepravu obstarat.

Ze samotné existence doložky v kupní smlouvě pro dopravce[4] nijaké povinnosti nevznikají.[5]Na druhé straně z druhu použité doložky je při uzavírání přepravní smlouvy nevyhnutné vycházet. Základními otázkami řešenými příslušnou dodací doložkou INCOTERMS souvisejícími s následně uzavíranou přepravní smlouvou je určení způsobu přepravy a místa dodání. Jednotlivé doložky mohou obsahovat i řešení některých dalších otázek s přepravou přímo nebo nepřímo souvisejících jako kontrola a balení zboží, pojištění přepravy či zajištění dovozních a vývozních formalit nebo úředních povolení eventuálně výběr dobírky při doručení zásilky. Vzhledem k povaze INCOTERMS jako „určovatele“ některých práv a povinností stran kupní smlouvy, zpravidla v mezinárodním prostředí, v mnohém jejich ustanovení korespondují s Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (CISG).[6]

Cílem následujících stran není obecný pohled na doložky INCOTERMS, ale právě naopak, mým cílem je poskytnout čtenářům specifický abstrakt jejich obsahu ve vztahu k uzavírání přepravních smluv.[7]

Celý soubor INCOTERMS obsahuje 13 vzorových doložek rozdělených do čtyř skupin. Skupinu E (odebrání) tvoří jediná doložka EXW – ex Works – ze závodu. Skupina F (hlavní přepravné neplatí předávající) zahrnuje doložky FCA (vyplaceno dopravci), FAS (vyplaceno k boku lodě) a FOB (vyplaceno na lodi). Třetí skupinou je skupina C kam řadíme parity CIF (náklady, pojištění a přepravné), CPT (přeprava placená do), CFR (náklady a přepravné) a CIP (přeprava a pojištění placeno do). Poslední skupinu tvoří doložky typu D a to konkrétně DAF (s dodáním na hranici), DES (s dodáním z lodě), DEQ (s dodáním na nábřeží – clo placeno), DDU (s dodáním – clo neplaceno) a konečně DDP (s dodáním – clo placeno).

Použitelný typ přepravy

Prvním problémem při sjednávání přepravní smlouvy v návaznosti na vybranou doložku INCOTERMS je zvolení vhodného typu přepravy. Použití některých typů doložek totiž přímo implikuje vazbu na jistý konkrétní druh přepravy, a to přepravu říční nebo námořní. Do této kategorie řadíme doložky FAS, FOB, CFR, CIF, DES a DEQ.[8] Další skupina doložek je využitelná při jakémkoli druhu přepravy. Sem spadají INCOTERMS FCA, DAF,[9] CPT, CIP. Poslední skupinou jsou podmínky vůči povinnostem ve vztahu k dopravě inertní,[10] které kromě obecné povinnosti obstarat přepravu žádnou jinou konkrétní povinnost ohledně vykonání přepravy neobsahují. Sem lze zařadit parity nejméně zatěžující jednu resp. druhou stranu kupní smlouvy – EXW, DDU a DDP.11]

Povinnost uzavřít přepravní smlouvu a zaplatit přepravné

Základním úkolem doložky INCOTERMS v kupní smlouvě je ve vztahu k přepravě zboží určení strany povinné obstarat přepravu.[12] Tato povinnost je stanovená výhradně pro kupujícímu v případě doložky EXW. Podobně je na tom také skupina termínů F, kde není povinností prodávajícího uzavřít smlouvu o přepravě ani platit přepravné.[13] V případě, že takto učiní je to na účet a riziko kupujícího.[14] Třetí skupina, tedy skupina C, na rozdíl od předcházejících určuje jako stranu povinnou obstarat přepravu a nést náklady s tím spojené prodávajícího. Ten ovšem již není odpovědný za ztrátu nebo poškození v průběhu přepravy. Je možné konstatovat, že z tohoto hlediska je skupina C vhodná pro prodávající se sítí dobrých kontaktů na dopravce, z čehož pro ně plyne možnost přepravu obstarat levněji a tím zvýšit zisk a kteří zároveň nejsou ochotni nést riziko ztráty a poškození v průběhu přepravy. Toto riziko přirozeně snižují doložky CIP a CIF, kde existuje povinnost uzavřít pojištění k přepravované zásilce. Poslední skupina D obecně stanovuje maximum povinností pro prodávajícího a ten musí zabezpečit také celou přepravu zboží. Z hlediska platby přepravného existují dvě základní alternativy: buď celé přepravné hradí jedna strana nebo je tato povinnost v určitém poměru rozdělená mezi smluvní strany kupní smlouvy (typicky při doložkách – CPT a CIP, kde místo takto určené nemusí být konečným místem dodání z hlediska přepravy). Použití druhé eventuality je v praxi málo využívané zejména kvůli zbytečné komplikovanosti. Někteří odborníci se dokonce vyjadřují v tom smyslu, že tyto komplikace jsou jednou z hlavních příčin, proč doporučují v obchodním styku používat jenom doložky FCA a DDP.[15] Jako odůvodnění slouží praxí prověřený poznatek, že jedině v případě, kdy jedna strana kontroluje celou přepravu takříkajíc od domu k domu a dokáže tak reálně odhadnout celkové náklady, může být proces přepravy vykonaný efektivně.

Pojištění přepravy

Sjednání pojištění přepravované zásilky není je v zásadě povinné. Tuto do jisté míry nadstandardní povinnost ukládají prodávajícímu doložky CIP a CIF. Nutnost pojištění je nepochybně okolností schopnou do značné míry zvýšit cenu přepravy, a proto má prodávající, dle INCOTERMS, při obstarávaní pojistné smlouvy vycházet z tzv. minimálního krytí, co je zpravidla hodnota přepravované zásilky dle kupní smlouvy zvýšená o 10%. Obchodní partneři ovšem zvyknou do pojistné hodnoty zahrnovat kromě fakturované ceny také náklady související s celním odbavením, přepravou samotným pojištěním i eventuálním ušlým ziskem, co v důsledku může vést ke zvýšení původní hodnoty o 30 až 40%.[16]

V případě parity CIF je vhodné zvážit také pojištění přepravy z vykládacího přístavu do konečného místa určení, protože vykládací přístav zpravidla nebývá místem, kam tovar konečně směruje. Z mého pohledu se pak jako lepší a využitelnější jeví varianta CIP, kterou je jednak možno využít pro jakýkoli druh přepravy a jednak nečiní rozdíl mezi přístavem vylodění a konečným místem určení a tím zpřehledňuje a zjednodušuje sjednávání pojištění, když v tomto případě bude celou případnou přepravu pokrývat jediná pojistná smlouva.[17]

Nakládka a vykládka zboží

Určení povinnosti k naložení případně vyložení tovaru dopravce z pohledu INCOTERMS teoreticky zajímat nemusí. Zásadně za jednu i druhou činnost odpovídají strany kupní smlouvy. Tuto povinnost však může na dopravce přenést případná klauzule v samotné přepravní smlouvě. Praktické zkušenosti ukazují na to, že nakládku i vykládku by měla vykonávat osoba která nejlíp zná povahu určené zásilky - tedy prodávající (eventuálně možno obdobnou úroveň znalostí předpokládat u kupujícího). Naproti tomu znalost povahy dopravního prostředku a charakteru plánované trasy jsou doménou dopravce, a proto lze v zájmu co nejlepšího zabezpečení zboží doporučit účast dopravce při diskutovaných operacích.[18] Účast dopravce při nakládce nemožno ztotožňovat s jejím vykonáním, co je zpravidla nejčastější chybou, které se dopravci dopouštějí.[19] Vystavují se tak totiž zbytečně riziku možné odpovědnosti za škody vzniklé na zboží při manipulaci se zbožím v rámci nakládání či vykládání. Zvláštností obchodní praxe jsou dodatky „stowed“ resp. „trimmed“ uváděných při paritě FOB. Kde prodávající přebírá odpovědnost také za odborné uložení nákladu (stowage) anebo rovnoměrné rozložení nákladu (trimmed) v útrobách lodě.

Balení

Konkrétní povinnosti prodávajícího týkající se balení dodávaného zboží jsou v INCOTERMS řešené poměrně vágní formulací, když za dostačující obecně považují způsob, jaký vyžaduje použitý způsob přepravy. Předpokladem pro uplatnění této povinnosti je samozřejmě obeznámení prodávajícího s okolnostmi přepravy před uzavřením smlouvy.[20] Pro dopravce jsou vzhledem k balení zásilky podstatné dva fakty. Po prvé je to právo požadovat po odesílateli náhradu za škody vzniklé vadným obalem a proti tomu stojící povinnost kontroly zjevného stavu obalu při přebíraní zásilky.

Celní a jiné formality a průvodní dokumenty

Nedostatky v celní a jiné nezbytné dokumentaci jsou schopny dopravci značně znepříjemnit výkon přepravy. Právě on je totiž zpravidla osobou, která přichází s příslušníky celních resp. jiných orgánů do styku. Aby se předešlo nepříjemnostem je vhodné, aby obchodní partneři při aplikaci INCOTERMS pamatovali na těžkosti, které mohou vzniknout jedné či druhé straně při získávání příslušných dokumentů ve státu druhé strany.[21] Zároveň mezinárodní úmluvy počítají s tím, že potřebné dokumenty dodá odesílatel, s ohledem na uvedené je tedy výhodou, pamatují-li na tuto skutečnost smluvní strany již v kupní smlouvě. Jistým ulehčením nevděčné situace dopravce je možnost požadovat náhradu škody vzniklé z nesrovnalostí v požadované dokumentaci.

Přechod nebezpečí na zásilce

Povinnost nést riziko za škodu vzniklou na předmětu kupní smlouvy rozdělují INCOTERMS a Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen „Úmluva CISG“) obdobně. V podstatě vážou přechod rizika na moment splnění dodací povinnosti.[22] Tato úprava však opět hovoří o stranách kupní smlouvy a postavení dopravců prakticky nijak neovlivňuje. Dopravci tedy nesou riziko poškození a ztráty zásilky na základě jednotlivých mezinárodních pramenů, které budou také upravovat pozici strany aktivně legitimované od dopravce požadovat náhradu škody.

Promítnutí povinností z kupní smlouvy do smlouvy přepravní a harmonizace jednotlivých ustanovení

...

Zde není konec článku. Pro zobrazení plné verze všech článků se prosím přihlaste nebo se zcela zdarma registrujte