Zneužití výkonu práv a povinností v pracovněprávních vztazích

Dne 8. dubna 2010 rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen „NS“) ve sporu vedeném pod sp.zn. 21 Cdo 1781/2009 o neplatnost výpovědi mezi žalobcem, bývalým zaměstnancem JUDr. V. V., a žalovanou, bankou, a to tak, že dovolání žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti výpovědi, pro nepřípustnost odmítl.

Žalobci, zaměstnanci banky, byla dána výpověď pro nadbytečnost podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále je „zákoník práce“) poté, co zaměstnavatel rozhodl o organizační změně a zrušil žalobcem zastávané místo.

Dle žalobce však nebyla skutečným důvodem výpovědi nadbytečnost zaměstnance, nýbrž šikana ze strany zaměstnavatele. Dle svého tvrzení byl „potrestán“ výpovědí za to, že upozornil vedení banky na hrubé nedostatky smluvní dokumentace, tedy že banka neplní řádně své povinnosti vůči svým klientům. Dle žalobce byly právě tyto skutečnosti pravými důvody skončení jeho pracovního poměru a jedná se tak o porušení § 14 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Z hlediska procesního žalobce vytýkal nižším soudům, že neměly žádné pochybnosti o pravdivosti a věcné správnosti listinných důkazů předložených žalovanou.

Co se týče tvrzení žalobce, že se žalovaná dopustila výkonu práv v rozporu s dobrými mravy, NS jej posuzoval v souladu se svou ustálenou judikaturou. Dle judikatury NS chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva (a tedy není zásahem bez právního důvodu do práv a oprávněných zájmů jiného), i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu.

Dle judikatury NS se pak dobrými mravy rozumí soubor nepsaných společenských a mravních pravidel, která jsou ve společnosti v převážné míře uznávána, v historickém vývoji vykazují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1842/2000).

Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného.

V pracovněprávních vztazích bývá rozvázání pracovního poměru některým ze způsobů skončení pracovního poměru pro účastníky z hlediska jejich zájmů nestejně výhodné, neboť výkon nezadatelného práva ukončit zákonem stanoveným způsobem pracovní vztah má pro druhého účastníka nikoliv ojediněle za následek vznik určité újmy. Může tomu tak být jak v případě jednostranného právního úkonu (výpověď, okamžité zrušení pracovního poměru), tak i v případě, kdy je pracovní poměr rozvázán na základě souhlasného projevu vůle obou smluvních stran (dohoda o rozvázání pracovního poměru).

V daném případě soudy z provedených důkazů neshledaly, že by žalovaná přijetím rozhodnutí o organizační změně především sledovala poškození žalobce. Její jednání nebylo vedeno přímým úmyslem způsobit žalobci újmu. Újma, která žalobci vznikla, byla pouze vedlejším následkem jednání žalované, která využila svého zákonného oprávnění regulovat počet svých zaměstnanců a jejich profesního a kvalifikačního složení tak, aby to odpovídalo jejím potřebám.

NS neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání pro nepřípustnost odmítl.

Shrnutí

V pracovněprávních vztazích nelze při hodnocení, jestli došlo ke zneužití výkonu práva, pouze posuzovat, zda byla či nebyla způsobena újma druhému účastníku. Je třeba se zaměřit zejména to, zda se svým jednáním jeden z účastníků přímo snažil nebo nesnažil způsobit druhému účastníku škodu (újmu) a jestli způsobení této škody bylo hlavním cílem uskutečněného právního úkonu.

JUDr. Nataša Randlová, advokát

Lucie Váňová, právní asistent

Randl Partners

City Tower

Hvězdova 1716/2b

140 78 Praha 4

Česká republika

tel: +420 222 755 311

fax: +420 239 017 574

www.randls.com