Osud pohledávky zajištěné soudcovským zástavním právem v konkursu |
 |
 |
| Články - Ostatní | |
| 30.08.2010 23:35 | |
|
V právní praxi insolvenčního řízení vyvstala otázka interpretace ustanovení § 248 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“ nebo insolvenční zákon“), konkrétně pak s přihlédnutím k tomu, zda lze věřitele, který přihlásil do konkursu svoji pohledávku jako pohledávku zajištěnou soudcovským zástavním právem, považovat za věřitele zajištěného za situace, kdy usnesení soudu o zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitosti dlužníka bylo vydáno až po zahájení insolvenčního řízení. V posuzovaném případě byl skutkový stav následující. Dlužník nebyl v insolvenčním řízení. Věřitel měl vůči dlužníkovi exekučního titul. Následně podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, a to v době před tím, že bylo vůči dlužníkovi (k návrhu jiných věřitelů) zahájeno insolvenční řízení. Dle ust. § 338d odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen „občanský soudní řád“ nebo „o.s.ř.“ dle kontextu), je pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitosti rozhodující den, v němž k soudu došel návrh na zřízení soudcovského zástavního práva. Znamená to, že právní moc usnesení soudu o zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitosti je právní skutečností, která není ze zákona (ex lege) spojena s okamžikem vzniku soudcovského zástavního práva a k datu nabytí právní moci takového usnesení tedy navrhovatel soudcovské zástavní právo na nemovitosti nenabývá resp. – řečeno trochu nesystémovou terminologií § 248 odst. 2 insolvenčního zákona – „nezískává“; zákonná konstrukce okamžiku nabytí (získání) soudcovského zástavního práva na nemovitostech naopak směřuje k tomu, že okamžikem „nabytí“, či „získání“ zajištění (zde: zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech) je podle právní fikce nabytí, resp. získání zajištění (tedy soudcovského zástavního práva na nemovitostech) tzv. ex tunc, neboli od tehdy, neboli k okamžiku podání návrhu na jeho zřízení. Tato zákonná konstrukce je celému institutu soudcovského zástavního práva na nemovitostech vlastní, a je na ní postavena celá „logika“ tohoto zajišťovacího instrumentu[1]. Z uvedeného tak vyplývá, že věřitel „získal“ ve smyslu ust. § 248 odst. 2 IZ své právo na zajištění před tím, než nastaly (ve smyslu téhož ustanovení) účinky spojené se zahájením insolvečního řízení. V důsledku této skutečnosti tak podle názoru autorů tohoto příspěvku nelze na zajištěného věřitele v případě, kdy návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech předchází datu zahájení insolvečního řízení, jak jej má na mysli ust. § 248 odst. 2 IZ, vůbec vztáhnout. Stejný názor co do právních účinků zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech potvrzuje i soudní judikatura, když v mnoha svých rozhodnutích konstatuje, že „Prohlášení konkursu na majetek povinného nebrání nařízení výkonu rozhodnutí, výkon rozhodnutí však nelze provést“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5369/2008). Nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, k němuž došlo za trvání insolvečního řízení, resp. konkursu na majetek dlužníka, bylo tedy v souladu s právní úpravou obecnou (občanský soudní řád), a i s právní úpravou zvláštní (insolvenční zákon), neboť soud byl k vydání takového rozhodnutí oprávněn. S právní mocí rozhodnutí soudu o zřízení soudcovského zástavního práva pak zákon spojil zpětné účinky jeho nabytí (získání), a to k datu podání návrhu na jeho zřízení. Jde o zákonnou právní fikci, kdy zákon finguje, že právo bylo získáno již k datu podání návrhu a tuto zákonnou fikci nelze ani v insolvenčním řízení relativizovat a zákon obecný (občanský soudní řád) ani zákon zvláštní (insolvenční zákon) tak ani nečiní. Ustanovení § 248 odst. 2 IZ přitom podle přesvědčení autor tohoto příspěvku nelze interpretovat od shora učiněných závěrů odlišně. Toto ustanovení zohledňuje účinky zahájeného insolvenčního řízení v tom smyslu, aby nedocházelo k účelovému zřizování zajištění a tím pádem k neodůvodněnému upřednostňování některých věřitelů.[2] V případě zajištěného věřitele se však nejedná o účelové zřizování zajištění na majetku dlužníka, když návrh na zřízení soudcovského zástavního práva byl podán před zahájením isolačního řízení a právě k tomuto datu bylo – jak z povahy právní fikce plyne – uvedené právo na zajištění ve smyslu ust. § 248 odst. 2 IZ získáno. Skutečnost, že usnesení o zřízení soudcovského zástavního práva nabylo právní moci až po zahájení insolvečního řízení, nebrání podle našeho názoru tomu, aby práva zajištěného věřitele v souvislosti se zajištěním zůstala zachována i v insolvenčním řízení, jak bylo ostatně již vyloženo shora. Ustanovení § 248 odst. 2 IZ činí nadto neúčinnými pouze práva na uspokojení ze zajištění, která byla získána poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, tzn. např. pokud by zajištěný věřitel zamýšlel realizovat prodej předmětné nemovitosti, byl by takový právní úkon neúčinný, a neúčinným by bylo právo na zajištění rovněž v případě, byl-li by návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech podán až po zahájení insolvenčního řízení (tedy poté, co nastaly účinky s ním spojené). V tomto duchu také hovoří poslední věta ust. § 248 odst. 2 IZ, kde pokud dojde ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění v této době (po zahájení insolvenčního řízení), náleží do majetkové podstaty výtěžek získaný zpeněžením a jeho nabyvatel je povinen jej do ní na výzvu insolvenčního správce vydat[3]. Výše uvedené ustanovení však nelze chápat tím způsobem, že v rámci insolvenčního řízení má být upřeno právo na přednostní uspokojení zajištěného věřitele, který právo na zajištění získal (a to zákonnou fikcí) již před tím že nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jak se stalo v posuzovaném případě. Smyslem ust. § 248 odst. 2 IZ tak je pouze (i) za tam stanovených podmínek omezit účinky spojené s nakládáním s majetkovou podstatou, dále (ii) zamezit dlužníkovi, aby účelově po (nezákonné) domluvě se svými skutečnými nebo jen fiktivními věřiteli těmto poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, zřizoval zástavní a jiná zajišťovací práva na svém majetku za účelem zkracovat další věřitele, a konečně, (iii) účelem uvedeného ustanovení je též zamezit účinkům zřízení soudcovského zástavního práva v těch případech, kdy byl návrh na jeho zřízení podán až v době po zahájení insolvečního řízení – tato konstrukce má logiku obsahově totožnou jako obdobná koncepce v občanském soudním řádu. Pokud tedy bylo právo zajištěného věřitele nabyto (získáno) před zahájením insolvenčního řízení v dobré víře, a tento nadto své právo na zajištění uplatňoval na dlužníkovi „silově“, tedy nikoliv dobrovolným zřízením zástavního práva po dohodě s dlužníkem, ale naopak nuceným výkonem (zřízením) zástavního práva formou autoritativního soudního rozhodnutí., nelze dovozovat jinak, než na takové zajištění nelze důsledky ustanovení § 248 odst. 2 IZ vztahovat. V této souvislosti jsem názoru, že na podobné případy dopadá ust. § 5 písm. c) IZ, kde se stanoví, že nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu nebo insolvenčního správce. V návaznosti na výše uvedené lze jako na doprovodný argument dále odkázat i na právní úpravu předchozí, kde v ust. § 28 odst. 3 zákon č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, bylo upraveno: „Oddělení věřitelé se z výtěžku zpeněžení uspokojí podle pořadí, v jakém vznikl právní důvod jejich nároku na oddělené uspokojení. Pro pořadí zákonného zástavního práva je rozhodující den jeho záznamu v katastru nemovitostí; pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující doba, kdy soudu došel návrh na jeho zřízení.“ Možno tedy shrnout, že pro postavení zajištěného věřitele v insolvenčním řízení je rozhodující doba, ve které soudu došel návrh na zřízení soudcovského zástavního práva, neboť (právní fikcí zpětně) bylo právě k tomuto okamžiku zajištění „získáno“. JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M., advokát Mgr. Jan Spour, advokátní koncipient
LISSE LEGAL - Lisse&partners Štěpánská 633/49, 110 00 Praha 1 Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript 266 710 100
[1] Obecně tak u tohoto institutu platí, že od okamžiku podání návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva získává zajištěný věřitel „výhodnější“ postavení před ostatními věřiteli, kteří zajištěni nejsou. Soudcovské zástavní právo představuje jeden ze způsobů výkonu rozhodnutí. Od obvyklého zástavního práva se odlišuje tím, že má zajišťovací funkci a umožňuje věřiteli, aby při rozdělování výtěžku v rámci výkonu rozhodnutí získal stejné pořadí jako zástavní věřitel (to platí pro případ, kdy se vedle věřitele zajištěného soudcovským zástavním právem objevuje i věřitel zajištěný smluvním zástavním právem). [2] Kotoučková, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvěnční zákon). Komentář. 1.vydání. praha: C. H. Beck, 2008, str. 589. [3] Toto tvrzení podporuje i ust. § 109 odst. 1 písm. b), které zní: „ …právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení…“ v souvislosti s ust. § 248 odst. 2 IZ.
|
|
Legislativní monitor
Reklama
Studium práva
Reklama
Užitečné odkazy
Práce pro právníky
Reklama
Monitor periodik
Partneři portálu
Aktuálně
Příznivci našeho právního portálu mohou nově najít skupinu eLAW.cz|právní portál také na sociální síti Facebook. Členové budou pravidelně informováni o novinkách, případně akcích pořádaných právním portálem eLAW.cz. Odkaz na tuto skupinu je nově přidán také do postranního menu mezi užitečné odkazy.
Komentáře