Neplatnost rozhodčích doložek v aktuální judikatuře

Následující příspěvek není odborným textem, ale pouze stručnou reakcí na pokračující (a zatím nikde nekončící) limitující a retroaktivní judikaturu Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky v oblasti spotřebitelského práva a rozhodčího řízení. Nemá proto ani stať, která jinak bývá jádrem každého písemného textu, ale jen úvod, v němž jsou citována některá zásadní rozhodnutí, a závěr, obsahující dílčí závěr (názory) autora k uvedené problematice.

V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 23 Cdo 2628/2010, ze dne 22. 1. 2013, publikovaném na stránkách e-právo dne 13. 3. 2013, pod č. 89711 s označením rubriky „Neplatnost rozhodčí doložky“ pokračoval Nejvyšší soud České republiky v retroaktivní tradici svých rozhodnutí, když s poukazem na judikaturu SDEU dovodil, že „Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Eurokonformní výklad ustanovení zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném do 31. března 2012 ve spotřebitelských věcech vyžaduje, aby byla platnost rozhodčí doložky v soudním řízení přezkoumávána z úřední povinnosti i v případě, kdy spotřebitel neplatnost rozhodčí doložky v řízení před rozhodci nenamítl.“