K otázce povahy rozhodčího řízení se dosud vyjadřovala konsolidovaná judikatura Ústavního soudu České republiky[1], na jejichž závěrech Ústavní soud donedávna setrvával. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dovozoval a tento svůj právní názor neustále opakoval, že „Rozhodci rozhodují spory, jestliže jejich pravomoc vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami.

Rozhodci (stejně jako rozhodčí soud samotný) nenalézají právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňují, tedy narovnávají) závazkový vztah v zastoupení stran. Jejich moc není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdávají práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny“.

Uvedený názor Ústavního soudu jsem podrobil kritice a poukázal na to, že rozhodčí činnost je nalézáním práva obdobně jako činnost soudce a že rozhodce je jiným orgánem ve smyslu čl. 36 odst. Listiny. Dovodil jsem mj., že „Ve vztahu k otázce právní povahy rozhodčího řízení je třeba konstatovat, že činnost rozhodce je podle názoru autora této eseje činností tzv. „jiného orgánu“ ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, u něhož se lze zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, stanoveným způsobem domáhat ochrany hmotného práva, zejména pak řešit autoritativně majetkový spor, srov. též pojem „arbitrabilita sporu“ ve výkladovém Stanovisku VS Rozhodčího soudu při IAL SE č. 2/2010 – Stanovisko k otázce arbitrability sporu (II), a dále též v komentáři Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, Komentář. 1. vydání. C.H.Beck, Praha 2004, str. 26 an. nebo in Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, ASPI Publishing, 2002, str. 70 an.).“[2] 

Změna právního názoru Ústavního soudu

Nedávno publikované rozhodnutí I. ÚS 3227/07 ze dne 8. března 2011 po léta zastávaný názor Ustavního soudu na povahu rozhodčí činnosti mění. Ústavní soud v něm dovodil několik zásadních závěrů, které mohou být pro další vývoj českého rozhodčího řízení zásadní. Jednak se vyjádřil k otázce poučovací povinnosti rozhodce a konstatoval v této otázce v zásadě rovnost mezi poučovací povinností (státního) soudu a poučovací povinností rozhodce[3], čímž oba tyto systémy civilního procesu opět přiblížil[4]. Ještě zásadnější však je, že Ústavní soud poprvé od nálezu ÚS 174/02 nezopakoval názor, že „Rozhodce narovnává závazkový vztah mezi stranami a jeho činnosti není nalézáním práva“.

Ústavní soud pak dále vyjádřil právní názor, který jsem rovněž dovozoval již v pracích předchozích, k otázce, která nebyla dosud v rozhodovací činnosti Ústavního soudu řešena, a to, zda je rozhodce „jiným orgánem“ ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ale naopak nově dovodil, že „Rozhodčí řízení, jak bylo shora uvedeno, je druhem civilního procesu. To však samo o sobě vůbec neznamená, že soudy mohou do rozhodčího řízení libovolně zasahovat. Právní řád dává stranám možnost, aby rozhodčí smlouvou derogovaly pravomoc soudu a založily pravomoc rozhodce, jenž bude v jejich věci nalézat právo a výsledek této činnosti promítne do autoritativního rozhodnutí - rozhodčího nálezu.“ (srov. bod 29. Nálezu I. ÚS 3227/07). Další dovození Ústavního soudu obsahuje názor, že „Projednání věci v rozhodčím řízení z tohoto hlediska neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje spíše její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo; jinak by ostatně bylo pojmově nemyslitelné považovat rozhodčí řízení ve vztahu k soudnímu řízení za alternativní způsob řešení sporů.“ (srov. bod 19. Nálezu I. ÚS 3227/07).

Citovaný nález Ústavního soudu obsahuje dále řadu dalších významných dovození, která se jistě v následujcícíh měsících stanou předmětem doktrinárních diskusí, neboť otevírají dveře ústavní revizi judikátu Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn.: 12 Cmo 496/2008, který byl rozhodnutím občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. ledna 2010 publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a který znamenal radikální změnu judikatury stran legality rozhodčích doložek arbitrážních center. Otázkou stále zůstává, jak se Ústavní soud vypořádá právě s těmito rozhodnutími obecných soudů.[5]

Ve vztahu k otázce povahy rozhodčího řízení lze nicméně uzavřít, že závěry Ústavního soudu  znamenají v dosavadním náhledu Ústavního soudu na povahu rozhodčího řízení zásadní (a pozitivní) zlom, který lze jedině uvítat. Bude proto zajímavé sledovat, zda názor Ústavního soudu na to, že rozhodce při své rozhodovací činnosti nalézá právo a je jiným orgánem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, získá hlubší judikaturní ukotvení a bude znamenat trvalou změnu náhledu Ústavního soudu na uvednou problematiku.

Závěr

Rozhodčí řízení není výkonem veřejné moci a rozhodci nepožívají právní ochrany veřejných činitelů tak, jak ji požívají osoby, na které stát delegoval výkon státní moci. Je řízením, v němž stát prostřednictvím norem kogentní povahy závazně upravil rámec, ve kterém lze za podmínek stanovených zákonem o rozhodčím řízení dobrovolně vyloučit pravomoc soudů obecné soudní soustavy k projednání a  rozhodnutí majetkových sporů, a tyto projednat před nezávislými a nestrannými rozhodci.

Rozhodčí řízení je řízením sporným (kontradiktorním), v jehož průběhu rozhodce hledá a v rozhodčím nálezu jako výsledečném aktu aplikace práva nalézá objektivní právo.

S ohledem na požadavek řídit se při projednání a rozhodnutí věci hmotným právem tak rozhodce činí v souladu s objektivním právem. Z tohoto principu je možno učinit výjimku tam, kde strany rozhodčí smlouvy pověří v rozhodčí smlouvě rozhodce, aby jejich spor rozhodl na základě zásad spravedlnosti ve smyslu ust. § 25 odst. 3 RozŘ.

Volba rozhodčího řízení jako způsobu řešení sporu není dobrovolným vyloučením práva na spravedlivý proces, ale jednou z jeho ústavním pořádkem garantovaných alternativ, neboť rozhodčí řízení je řízením před jiným orgánem než soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a rozhodce, nebo rozhodčí senát či soud jsou jiným orgánem než soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Rozhodce při své činnosti nalézá právo.

JUDr. Luděk Lisse. Ph. D. LL.M. MPA

Autor je advokát a rozhodce Rozhodčího soudu při IAL SE

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář