Základní změny v postavení migrujících osob z hlediska práva sociálního zabezpečení, zejména s ohledem na nové nařízení 883/2004 a jeho nedostatky

Přeshraniční migrace má významné dopady na práva migrujících osob v oblasti sociálního zabezpečení. Riziko konfliktu právních řádů více států, k němuž v důsledku přeshraniční migrace obvykle dochází, vyvolává nejistotu spojenou s účastí v systému sociálního zabezpečení a s případnou povinností platit příspěvky do tohoto systému na jedné straně a s možnou ztrátou nároků na dávky sociálního zabezpečení na straně druhé. Je proto rozhodující skutečností, zda osoba migruje v právním prostředí, které uvedená rizika řeší a eliminuje, či nikoli.

Spolupráce států usilujících řešit negativní dopady migrace na práva migrujících osob v oblasti sociálního zabezpečení se soustředí zejména na vytváření pravidel, která koordinují existující systémy sociálního zabezpečení těchto států bez toho, že by hlouběji zasahovala do jejich podstaty. Koordinační pravidla bývají zahrnována do mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení, jejichž význam i počet se s nárůstem počtu migrujících osob v posledních letech stále zvyšuje. Dokladem tohoto vývoje je i sama Česká republika, která za posledních patnáct let uzavřela 22 bilaterálních smluv o sociálním zabezpečení[1] a stala se smluvní stranou Evropských prozatímních dohod o sociálním zabezpečení.[2]

V prostředí Evropských společenství založeném na volném pohybu osob je potřeba komunitárních pravidel koordinujících systémy sociálního zabezpečení členských států zcela nezpochybnitelná. Proto již krátce po založení Společenství byla přijata úprava,[3] jejíž základní principy platí doposud. Současná úprava je obsažena v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, k němuž bylo přijato prováděcí nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) 987/2009.[4] Obě nařízení vstoupila v platnost 1. května 2010 a nahradila nařízení Rady (EHS) 1408/71 a 574/72, která ČR aplikovala od svého vstupu do EU.

Důvody, které vedly k vytvoření „třetí generace“ koordinační pravidel – nařízení 883/2004 a 987/2009, lze shrnout do tří základních bodů:

• zjednodušit a zpřehlednit stávající koordinační pravidla, která byla od nabytí účinnosti v roce 1972 mnohokrát novelizována, a odstranit velký počet výjimek, jež si prosadily některé členské státy upřednostňující specifika svých systémů sociálního zabezpečení a které do jisté míry účinek komunitárních pravidel oslabují,
• zohlednit vývoj, ke kterému došlo za téměř 40 let od přijetí předchozích nařízení v národních systémech sociálního zabezpečení členských států EU, jejichž počet se rozšířil z původních 6 států na dnešních 27 členských států,
• zapracovat bohatou judikaturu ESD, která výrazně posunula vývoj celé oblasti.

Přestože původnímu návrhu, vypracovanému Komisí již v roce 1998,[5] se vcelku podařilo tyto ambiciózní cíle naplnit, nelze to již tvrdit o výsledném textu nových nařízení, který byl nakonec přijat.

Základní koordinační principy zůstávají nezměněny