Usnesení soudu a jejich podepisování

V souvislosti s aplikační praxí soudů se setkávám nikoliv v nepatrné míře, ale spíše (bohužel) v míře hojné a převážné s tím, že soudy nepodepisují svá rozhodnutí, a to zejména usnesení procesní povahy.

Dlouho jsem obdobně jako řada kolegů právníků a advokátů bral tuto praxi za zvláštní, neboť podpis soudce, jehož jméno je zpravidla vytištěno na vydaném usnesení, bývá v soudní praxi zpravidla (s nepatrnými výjimkami) nahrazován podpisem neznámé osoby, snad pracovnice soudu, která rozhodnutí vydala. Sám fakt, že se jedná o pracovnici soudu, lze přitom často pouze dovozovat, neboť u osob, které rozhodnutí (a zvláště pak usnesení) soudu podepisují, nelze určit jejich pracovní zařazení u soudu vedoucího předmětné řízení. Tyto osoby mají pouze na textu dotčeného rozhodnutí vytištěno své jméno a příjmení, někdy dokonce jen jméno. Existují i případy, kdy na textu dotčeného rozhodnutí není vytištěno ani jméno ani příjmení osoby, jejíž podpis nebo spíše parafa (prostě jakýsi grafický znak) je uvedeno zpravidla pod slovním spojením „za správnost vyhotovení“.

Tato praxe není podle mého názoru, a rovněž podle názoru Ústavu práva a právní vědy, dobrá, nepřispívá k principu právní jistoty, který je demokratickému právnímu státu imanentní a není ani v souladu s platnou právní úpravou obsaženou v občanském soudním řádu jako základním procesním předpisu soudního řízení. V souladu s ustanovením § 167 odst. 2 o.s.ř. platí, že „Není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku“. Z uvedené procesní normativní věty tedy jednoznačně plyne přímá aplikace ustanovení o rozsudku na všechna soudní rozhodnutí, ledaže zákon by některá z usnesení výslovně (explicite) specifikoval a aplikaci ustanovení o rozsudku na usnesení by výslovnou normativní větou vylučoval. Ani v takových případech, kdy by došlo k vyloučení aplikace ustanovení o rozsudku na určitý typ usnesení, by však podle mého názoru nebylo lze vyloučit aplikaci ustanovení o základní náležitosti každého soudního rozhodnutí, tj. podpisu soudce, který rozhodnutí vydal nebo jiného zákonem určeného soudce, nikoliv již však osoby jiné, od osoby soudce odlišné. Zastánci zavedené praxe se nemohou bránit ani např. tvrzením, že citované ustanovení zákona zakládá aplikaci ustanovení o rozsudku na usnesení soudu pouze „přiměřeně“. Je totiž mimo jakoukoliv diskusi, že podpis soudce, který vede řízení a rozhoduje v něm, nelze považovat za náležitost rozhodnutí, kterou lze s odkazem na „přiměřenost“ vyloučit z použití. Kdyby tomu tak bylo, bylo by lze s odkazem na „přiměřenost“ vyloučit z aplikace již úplně vše. Takový výklad by bylo třeba považovat za absurdní a odmítnout jej.

Ve vztahu k rozhodnutí soudu vydanému v právní formě usnesení lze v odkaze na ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. doplnit, že „Nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje soud usnesením“. V dotčeném ustanovení zákon dále demonstrativně enumeruje případy, kdy se rozhoduje usnesením, a to tak, že „Usnesením se rozhoduje zejména o podmínkách řízení, o zastavení nebo přerušení řízení, o odmítnutí návrhu, o změně návrhu, o vzetí návrhu zpět, o smíru, o nákladech řízení, jakož i o věcech, které se týkají vedení řízení“. Jak je z uvedeného zákonem stanoveného výčtu případů, o nichž soud zejména rozhoduje usnesením, patrné, jedná se o rozhodnutí důležitostí srovnatelná s rozhodnutími vydanými ve formě rozsudku, která rozhodně nelze řadit do kategorie rozhodnutí jakkoliv procesně „méněcenných“, jak se někdy nesprávně a vůči usnesením (lze-li to takto říci) nedůvodně soudí.

Právní úprava