Smluvní volnost v závazcích podle nového občanského zákoníku


Klíčová slova článku smluvní volnost, nový občanský zákoník Datum vytvoření článku 19.12.2013 Kdy naposledy čteno 25.9.2017 06:18

Pojem „smluvní volnost“ úzce souvisí s pojmem „autonomie vůle“, který patří k základním principům, na kterých je postaven nový občanský zákoník. Přijetím nového občanského zákoníku dochází k posunu od kolektivního pojetí občanského práva k pojetí individualistickému. Na prvním místě tak není zachování rovnosti subjektů, ale prvořadou se stává svoboda jejich vůle.

Autonomie vůle je chápána jako způsob určení a utváření vlastního právního postavení jednotlivce z jeho vlastní iniciativy a v důsledku jeho chtění. K základním hodnotám demokratického státu patří svoboda člověka, každý může jednat na základě vlastní vůle (může uzavírat smlouvy, odkázat svůj majetek, autonomie vůle tedy zahrnuje zejména vlastnickou, smluvní a shromažďovací svobodu).

Středem zájmu soukromého práva hmotného je sice člověk a jeho postavení, ale nelze opomíjet, že žije ve společnosti ostatních lidí. Autonomie vůle představuje princip, který zaručuje každému svobodu, která ovšem není neomezená, ale je vymezena hranicí, kterou stanoví právní řád. Výkon práv jednotlivce je omezen výkonem práv jiných.

Autonomie vůle a smluvní svoboda spolu souvisí do té míry, že právě na základě smlouvy vstupuje člověk do právních poměrů. Svobodná vůle člověka v sobě nese možnost jeho volby. Pro zahraniční právní úpravy je zásada autonomie vůle natolik samozřejmá, že není například v rakouském a německém právu výslovně upravena. Naopak z francouzského práva vyplývá, že smlouvy, které jsou dle zákona vytvořené, působí mezi tvůrci silou zákona. Obdobně švýcarské právo dovoluje, aby obsah smlouvy byl v mezích zákona ujednán libovolně. Chráněn je především kontraktační proces. V současné době se však zásada smluvní svobody střetává se zásadou spravedlnosti a při určení obsahu smlouvy fungují ve stanovených případech určité kontrolní mechanismy. Stát zasahuje jen v nezbytné míře.

Široký prostor pro smluvní svobodu zakotvuje v českém soukromém právu nový občanský zákoník ve větě druhé § 1725: V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Smlouva zavazuje stejně jako zákon, je to zákon vytvořený stranami. Dále bude poukázáno na některá ustanovení v novém občanském zákoníku, kde se tato esenciální vlastnost závazkového práva projevuje. Smluvní volnost však není bezbřehá a tak lze uvést i některé příklady právní úpravy, ve kterých jsou obsažena určitá omezení této zásady. Zásada autonomie vůle (a v rámci ní i smluvní svoboda) se promítá zejména do části čtvrté nového občanského zákoníku: Relativní majetková práva, ale též do ustanovení, která upravují právní jednání a věcná práva.

...

Zde není konec článku. Pro zobrazení plné verze všech článků se prosím přihlaste nebo se zcela zdarma registrujte