Mezinárodní a národní sportovní arbitráž a její aktuální otazníky


Klíčová slova článku mezinárodní arbitráž, sportovní arbitráž, Mutu, Pechstein, Evropský soudní dvůr pro lidská práva, CAS Datum vytvoření článku 20.11.2018 Kdy naposledy čteno 13.12.2018 11:46
JUDr. Luděk Lisse, Ph.D, LL.M, MPA JUDr. Luděk Lisse, Ph.D, LL.M, MPA

Ústav práva a právní vědy, o.p.s.
Konviktská 24
11000 Praha
http://www.ustavprava.cz/

Světem sportovní arbitráže aktuálně znovu hýbe kauza Mutu[1] a Pechstein[2], která otevírá otázky zavřené dlouhou dobu do trezoru a spočívající mj. v postavení mezinárodní sportovní arbitráže vedené u Arbitrážního soudu pro sport ((Court of Arbitration for Sport ve zkratce CAS)[3], jehož sídlo je ve švýcarském městě Lausanne a který působí jako nejvyšší orgán rozhodující meritorně s konečnou platností spory ve sportovní oblasti. Claudia Pechsteinová je německou sportovní legendou, několikanásobnou mistryní Evropy a světa a vítězkou olympijských her. Pravidelně odebírané kontrolní krevní vzorky u ní v roce 2009 detekovaly vysoké hodnoty retikulocytů, což ukazovalo na nedovolený krevní doping (tzv. EPO). Disciplinární komise Mezinárodní bruslařské unie (ISU) jí potrestala dvouletým zastavením činnosti. Poprvé v dějinách dopingu byl sportovec potrestán na základě nepřímého důkazu o užívání zakázané látky, a nikoliv na základě prokázané přítomnosti takové látky v těle. Claudia Pechsteinová se proti rozhodnutí komise odvolala k Arbitrážnímu soudu pro sport (CAS). CAS dvouletý „distanců (zákaz činnosti) pro Claudii Pechsteinovou potvrdil a rozhodčí nález CAS prošel následně úspěšně i testem švýcarského Federální soudu, což je nejvyšší švýcarská soudní instance, rozhodující ze zákona žaloby na zrušení rozhodčích nálezů obecně (přezkum však realizuje jen ze zákonem taxativně uvedených důvodů, nikoliv meritorně).

Není cílem tohoto článku popisovat zde celý případ, zkratku jeho vývoje si lze přečíst např. v příspěvku publikovaném kolegy z advokátní kanceláře Havel and partners s názvem Kauzy Pechsteinová a Mutu a mezinárodní sportovní arbitráž před Evropským soudem pro lidská práva nebo v článku Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mutu a Pechstein proti Švýcarsku: vítězství pro Arbitrážní soud pro sport. Nebo ne?, který publikoval právník Českého olympijského výboru JUDr. Jan Exner na portálu Jiné právo.[4]

Zásadní z hlediska tohoto příspěvku bude, jaké je vlastně postavení a pravomoc Arbitrážního soudu pro sport (CAS); toto téma bylo také jednou z dílčích otázek, kterou (bohužel jen okrajově) řešily soudy v předmětné kauze. Předně je třeba říci, že mezinárodní sportovní arbitráž je postavena na tom, že spory mezi sportovními organizacemi a sportovní, kteří jsou jejich členy, řeší tzv. v 1. instanci národní svazy, pod které příslušný sportovec spadá (tedy např. hokejový svaz řeší spory v oblasti spolkové samosprávy v oblasti hokeje, fotbalový svaz v oblasti fotbalu atp.). Již na této úrovni ovšem dochází k zajímavému a v právu nestandardnímu prvku, kterým je založení specifického národního arbitrážního systému postaveného na odvolacím řízení vedeném před národním olympijským výborem, který je ve všech státech, jež jsou signatáři Olympijské charty, organizací zastřešující jednotlivé sportovní organizace v dané zemi, ať jsou již tyto označeny jakkoli (svazy, federace, atd.). Je třeba uvést, že převážná většina těchto organizací jsou svojí právní povahou spolky podle spolkového práva dané země. Abychom ilustrovali tento systém na konkrétním případě, odkažme zde na českou právní úpravu sportovní arbitráže, kterou zastřešuje Český olympijský výbor (dále jen „ČOV“). K tomu doplňme, že právní úprava obsažená ve Stanovách ČOV vychází z mezinárodních standardů sportovní arbitráže, jak je stanovil Mezinárodní olympijský výbor (MOV) a nijak zásadně se neliší od právních úprav sportovní arbitráže v jiných zemích, jejichž národní olympijské výbory jsou také, podobně jako český ČOV, členy MOV.

Spory mezi sportovními svazy a sportovci jako jejich členy, jsou tedy řešeny specifickým systémem řešení sporů, který kombinuje prvky spolkového práva a arbitráže. Tak tomu bylo i v kauze Claudie Pechsteinové, která uvedla tento článek. Claudia Pechsteinová proti rozhodnutí CAS podala žalobu na zrušení rozhodčího nálezu ke švýcarskému Federálnímu soudu, který ve Švýcarsku plní současně úlohu nejvyššího i ústavního soudu a rovněž soudu příslušného k podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu a který rozhodčí nález vydaný CAS shledal v souladu se švýcarským právem. Claudia Pechsteinová se následně obrátila na Evropský soud pro lidská práva (ESLP), kde se dovolávala především svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech (EÚLP), zejména v právu na nezávislý a nestranný soud a kde mj. napadala strukturální závislost CAS a rozporovala skutečnost, že v jejím případě se nekonalo veřejné jednání. ESLP jí dal za pravdu v tom, že její proces před CAS měl být projednán veřejně, nedal jí za však za pravdu v tvrzení, že CAS není (z důvodu nominačního mechanismu jeho členů) nestranný a nezávislý.

Rozhodnutí ESLP ve vztahu ke CAS

Pokud jde o rozhodnutí ESLP, uvedu pouze tu část, která se dotýká postavení CAS v optice ESLP. ESLP neshledal v rozporu s právem ani proces vedení arbitráže před CAS ani uzavřený seznam rozhodců specializujících se na sportovní právo, kteří mohou rozhodovat příslušné kauzy a právním postavení CAS se prakticky vůbec nezabýval, čímž v podstatě implicitně uznal bez dalšího pravomoc CAS rozhodovat spory v oblasti dopingu, jakož i v další rozhodovací agendě CAS. Jediné „vzrušení“ způsobilo disentní stanovisko dvou soudců (soudce a soudkyně) CAS, kteří zpochybnili nezávislost a nestrannost CAS.[5]

Zcela zásadní je ovšem již samotný fakt, že ani CAS jako mezinárodní (nestátní) rozhodčí orgán neunikl jurisdikci ESLP, a tím ani požadavkům, které EÚLP klade na soudní řízení v rámci práva na spravedlivý proces a řízení před CAS by měla do budoucna probíhat veřejně.

Rozhodnutí německých národních soudů ve vztahu ke CAS

Zajímavé na tomto případě je dále také (nebo spíše zejména) to, že Claudia Pechsteinová brojila proti rozhodnutím příslušných sportovních arbitráží, a to jak německé rychlobruslařské federace, tak i CAS, na národní úrovni. Ač např. německé nebo české spolkové právo dává sportovci jako členovi spolku poměrně slušný arzenál právních prostředků, jak brojit proti rozhodnutí spolku v řízení před soudem, nebývá to v praxi sportovního práva příliš zvykem.

Prvoinstanční Zemský soud v Mnichově dovodil (Az. 37 O 28331/12, LG München I, 26. Februar 2014), že rozhodčí smlouvy (doložky), které Pechsteinová uzavřela s ISU (německá rychlobruslařská federace v právní formě spolku), jsou pro nedostatek svobodného projevu vůle při jejich podpisu neúčinné a že Pechsteinová neměla při podpisu rozhodčí smlouvy žádnou volbu. Proto na základě chybějící svobodné vůle Pechsteinové při podpisu rozhodčích smluv byly tyto soudem prohlášeny za neúčinné. Žalobu však odmítl z důvodu, že je dána překážka res iudicata, a to z důvodu existence rozhodčího nálezu. Zajímavé je také to, že Zemský soud se v této souvislosti pozastavil zejména nad tím, proč Pechsteinová neuplatnila nedostatek svobodného projevu vůle již v rámci řízení před CAS, tedy proč nikdy neuplatnila námitku nedostatku pravomoci CAS (a to přímo v řízení před CAS).

Odvolací soud v Mnichově v rozhodnutí ze dne 15. 1. 2015 (Az. U 1110/14 Kart, OLG München, 15. Januar 2015) rozhodl, že rozhodčí doložka ve prospěch CAS je v rozporu s německým (pravděpodobně tedy i evropským) veřejným (konkrétně antitrustovým) právem, což jí činí neplatnou, a tudíž rozhodnutí vydané na základě takové rozhodčí doložky nelze uznat ve smyslu čl. V., odst. 2, písm. b) Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřená 10. června 1958 v New Yorku). Odvolací soud dovodil, že předchozí rozhodnutí ze strany CAS a Švýcarského federálního tribunálu nejsou překážkou pro to, aby věc byla řešena před německými obecnými soudy, a to na základě porušení německého soutěžního práva, které je součástí německého veřejného pořádku. Dále dovodil, že CAS není skutečným nezávislým rozhodčím soudem, neboť na jeho složení mají rozhodující vliv sportovní organizace a s ohledem na to je zde strukturální nerovnováha mezi sportovci a sportovními svazy, přičemž takový požadavek ze strany ISU, aby spor byl řešen před CAS, je zneužitím dominantního postavení ze strany ISU.

Uvedená rozhodnutí německých sudů vyvolala v mezinárodním sportovním prostředí zděšení, a CAS a legalitu jeho rozhodování nakonec „zachránil“ až Spolkový soudní dvůr, který žalobu Pechsteinové odmítl jako nepřípustnou a dovodil, že (i) CAS je řádným rozhodčím soudem ve smyslu německého práva, že (ii) rozhodčí doložka mezi stranami je platná, a že (iii) ISU se sice nachází v dominantním postavení (ve formě monopolu), nejedná se však o zneužití dominantního postavení, pokud je účast sportovců na určité sportovní akci podmiňována podpisem rozhodčí doložky, podle níž má být rozhodčím soudem CAS. Spolkový soudní dvůr tedy neshledal rozpor pravidel CAS s německým právním řádem a naopak potvrdil výlučné postavení CAS ve sportovních sporech.

Aktuálně ještě probíhá spor u Ústavního soudu SRN v Karlsruhe, u kterého je podána ústavní stížnost Claudie Pechsteinové, která se v ní dovolává práva na spravedlivý proces, lze ovšem očekávat, že německý ústavní soud podrží svým rozhodnutím CAS, podobně jako to učinil Spolkový soudní dvůr (podle zlých jazyků proto, že němečtí sportovní funkcionáři jsou vysoce postavení v organizační struktuře CAS, ve hře je příliš mnoho peněz, které generuje stávající systém mezinárodního olympismu a kauza je tak do značné míry zpolitizovaná). S detailnější argumentací německých národních soudů se můžete seznámit v příspěvku kolegy Janáka.[6]

Systém národní a mezinárodní (odvolací) sportovní arbitráže

...

Zde není konec článku. Pro zobrazení plné verze všech článků se prosím přihlaste nebo se zcela zdarma registrujte

Infodeska.cz