K postoupení pohledávky bez příslušenství


Klíčová slova článku postoupení pohledávky, postoupení příslušenství pohledávky, příslušenství, samostatné příslušenství Datum vytvoření článku 16.7.2009 Kdy naposledy čteno 21.1.2019 22:49
Mgr. Ľuboš Fojtík Mgr. Ľuboš Fojtík
Mgr. Helena Vošmiková

Konečná & Zacha, s.r.o., advokátní kancelář
Lazarská 3
11000 Praha
http://konecna-zacha.com

Naším cílem v tomto článku je poskytnout jeden z možných pohledů na otázku, zda lze oddělit příslušenství od věci hlavní (konkrétně úrok od jistiny pohledávky) resp. zda příslušenství vždy sleduje právní osud pohledávky.

Tato otázka se nicméně nevztahuje pouze na pohledávky a jejich příslušenství, nýbrž se jedná o obecnou otázku vztahující se k problematice příslušenství věci. Literatura i judikatura řeší tuto otázku nejčastěji ohledně nemovitostí a jejich příslušenství, přičemž existují dva protichůdné názory k této problematice a oba se objevují jak v odborné literatuře, tak v judikatuře Nejvyššího soudu.

Úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „OZ“) týkající se příslušenství a postoupení pohledávek platí i pro oblast obchodních vztahů, neboť zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění (dále jen „ObchZ“) neupravuje ani pojem příslušenství pohledávky, ani režim postoupení pohledávek.

Pojem příslušenství

Příslušenství věci je definováno v § 121 odst. 1 OZ jako „věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou určeny k tomu, aby byly s hlavní věci trvale užívány“. Příslušenství pohledávky je pak přesněji specifikováno v § 121 odst. 3 OZ jako „úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.“

Otázka možnosti samostatného postoupení příslušenství pohledávky

Otázka, zda je možno pohledávku postoupit samostatně, tedy bez příslušenství je jak v akademické praxi tak v judikatuře do značné míry sporná.

Na jedné straně stojí názor, že příslušenství nemá samostatný právní osud a dispozice s věcí hlavní se zásadně týkají i jejího příslušenství. Tento názor zastává např. Doc. JUDr. Zuklínová v díle Občanský zákoník – komentář z roku 2002 od JUDr. Milana Holuba a kolektivu autorů. Tento názor se opírá mimo jiné o argument, že v případě příslušenství musí být splněny obě podmínky uvedené v OZ, tedy totožnost vlastníka a jeho určení vedlejší věci k trvalému užívání s věcí hlavní. Z tohoto je možno vyvodit, že věc hlavní a její příslušenství musí mít stejného vlastníka, a proto nemůže dojít k samostatnému převodu věci hlavní bez příslušenství či naopak.

Uvedené řešení dané otázky se objevilo i v judikatuře, a to např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. srpna 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001, kde soud vycházel při rozhodování z komentáře k pátému a šestému vydání občanského zákoníku (Jehlička a spol.) a přisvědčil zde uvedenému závěru, že „pokud je věc příslušenstvím, tj, splňuje-li znaky § 121 odst. 1 OZ, platí zásada, že příslušenství sdílí právní osud hlavní věci“. Ani v tomto rozsudku se však Nejvyšší soud nezabývá otázkou, zda samostatné postoupení příslušenství je možné, pokud jsou s tím obě strany srozuměny, pouze stanoví, že příslušenství není třeba v převáděcím dokumentu ohledně věci hlavní přímo identifikovat.

Názor opačný, dle kterého samostatné postoupení příslušenství možné je, zastává např. Prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc. v díle Občanský zákoník: Komentář, 7. vydání, z roku 2002 od autorů Jehlička, Švestka, Kárová a kolektiv. Prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc. potvrzuje obecnou platnost zásady, že příslušenství sdílí osud věci hlavní i v případě, že příslušenství nebylo ve smlouvě přímo definováno. Na druhé straně ale prohlašuje výjimkou z tohoto pravidla případy, ve kterých účastníci konkrétní smlouvy uplatnění této zásady výslovně vyloučili. Obecně je tedy možno tento názor shrnout tak, že ten, kdo nabude vlastnictví k hlavní věci, nabude zároveň vlastnictví k jejímu příslušenství, ledaže by to účastníci ve smlouvě vzájemně vyloučili.

K tomuto názoru se přiklonila Nejvyšší soud, když ku příkladu v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, uvedeného v Právních rozhledech č. 6 z roku 1998, uvádí, že: „Věci mající povahu příslušenství věci hlavní jsou samostatnými věcmi. Proto lze jejich vlastnictví převádět bez současného převodu k věci hlavní, a to bez ohledu na hospodářskou neúčelnost takového rozdělení vlastnictví.“

Rozdílnou judikaturu ohledně problematiky samostatného převodu věci hlavní bez pohledávky či naopak měl sjednotit rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. Cdo 2772/2000-178. Tento prohlašuje: „příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Opačný názor nelze opřít o žádné ustanovení zákona.“

Tento rozsudek a názor v něm uvedený byl následně potvrzen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2003, sp. zn. 22 Cdo 2472/2002. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud cituje výše uvedený rozsudek sp. zn. Cdo 2772/2000-178 a zdůrazňuje jeho význam slovy: „Ze shora uvedeného je zřejmé, že dosavadní rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu již byla zákonem předpokládaným způsobem sjednocena.“

Tento závěr vyplývá z důsledného rozboru ustanovení OZ o věcech a právech. Podle § 118 odst. 1 OZ jsou předmětem občanskoprávních vztahů především věci. Následně pak v § 121 odst. 3 OZ výslovně prohlašuje příslušenství za věc – na rozdíl např. od součásti věci. Příslušenství je tedy věc v právním slova smyslu a je nutno s ní jako s takovou nakládat. Lze tedy vyvodit, že je tedy principielně možné oddělit osudy věci hlavní a jejího příslušenství.

Ustanovení 121 odst. 1 OZ sice spojuje užívání příslušenství s užíváním věci hlavní, neobsahuje však ustanovení, které by oddělené nakládání s věcí hlavní a jejím příslušenstvím vylučovalo.

Námitka, že věc hlavní a příslušenství musí mít stejného vlastníka, lze vyvrátit s odkazem na ustanovení § 123 OZ. Toto ustanovení přiznává vlastníku příslušenství vymezená oprávnění, která zahrnují i oprávnění věc zcizit. Ani úprava vlastnického práva ani úprava příslušenství pak neobsahuje omezení tohoto dispozičního práva.

Je tedy možno samostatný převod věci hlavní bez příslušenství či naopak považovat za přípustný, neboť opačný názor nemá oporu v zákoně. Pro příslušenství pohledávky, kterým jsou, jak již bylo výše uvedeno, úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním, je obsažena speciální úprava pro případ převodu pohledávky v § 524 odst. 2 OZ, podle které s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

Pro všechna ustanovení OZ však platí ustanovení § 1 odst. 3 OZ, podle kterého si účastníci občanskoprávních vztahů mohou upravit vzájemná práva a povinnosti odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Z § 524 odst. 3 OZ nevyplývá, že by splňoval uvedené podmínky pro kogentní ustanovení a jedná se proto o ustanovení dispozitivní, které připouští možnost odchylné úpravy postoupení pohledávky dohodou stran. § 524 OZ je tedy dle našeho názoru ustanovením, které se použije, pokud není účastníky sjednáno jinak a účastníkům je ponechána možnost sjednat své vztahy odchylně od tohoto ustanovení.

Závěr

Z uvedených závěrů lze dovodit v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, že postoupení pohledávky bez jejího příslušenství neodporuje žádnému ustanovení zákona a že toto je v souladu s obecným režimem platným pro příslušenství i s režimem pro postoupení pohledávek, kde je ponechána účastníkům možnost odchýlit se od normy OZ a upravit své vztahy odlišně.

Při uvedeném závěru je však nutno zdůraznit, že v případě oddělení pohledávky samotné (tzv. jistiny) a jejího příslušenství není možno příslušenství dále úročit. Věřitel nemá právo požadovat příslušenství z příslušenství, neboť ani OZ ani ObchZ mu tuto možnost nedávají. Tedy jak uvedl i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, ani OZ ani ObchZ nezakotvují majetkové sankce pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky.

Úplným závěrem možno podotknout, že tento příspěvek nemá za cíl poskytnout definitivní odpověď na diskutovanou otázku, nýbrž spíš znovu podnítit diskusi, ohledně této problematiky, a to i se zřetelem na připravovanou rekodifikaci soukromého práva.

Infodeska.cz