K podnikání "nepodnikatelů" v rámci elektronických aukcí


Klíčová slova článku aukro, elektronické aukce, internetové aukce, neoprávněné podnikání, podnikání Datum vytvoření článku 1.8.2010 Kdy naposledy čteno 21.5.2019 00:56
Mgr. Petr Otevřel Mgr. Petr Otevřel

Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři v.o.s., advokátní kancelář
Sokola Tůmy 16
70900 Ostrava
http://www.lawyer.cz

Na internetových aukcích není zdaleka obchodováno pouze s použitým „bazarovým“ zbožím. Naopak zde působí řada podnikatelů, kteří prostředí e-aukcí považují za další způsob a možnost prodeje jimi nabízeného zboží. To je samozřejmě v pořádku. Pak zde ovšem působí i prodávající, kteří sice prodávají pravidelně a v podstatě se zbožím obchodují, ovšem rádi by si ušetřili řadu povinností vztahujících se na podnikatele.

O tom, kde je hranice jejich nepostižitelnosti, bude tento článek.

Obecně k e-aukcím

Pod pojmem e-aukce zde rozumíme aukce provozovatelů jako jsou eBay, Ricardo nebo české Aukro. Ačkoliv se v souvislosti s těmito aukcemi vyskytují pojmy dražba, vydražitel nebo příhoz, nejde o klasickou dražbu. Provozovatel umožňuje zájemci o prodej umístit do aukce movitou věc, ke které má vlastnické právo a nabídnout ji k prodeji. Kupující, který nabídne nejvyšší kupní cenu, nabývá vlastnictví k nabízené věci na základě kupní smlouvy s prodávajícím.

Vzhledem k nedostatku české judikatury poměrně často a rádi citujeme mj. německé či francouzské soudy. Nejinak tomu bude i v tomto článku, kdy budeme čerpat ze zkušeností s německou verzí eBay. V právních textech se dokonce objevuje i pojem „eBay Recht“, neboli „eBay právo“, protože v souvislosti s internetovými aukcemi se objevuje řada specifických právních problémů.

Podnikáním nepodnikatelů se v tomto článku rozumí případ, kdy fyzická osoba vystupující jako spotřebitel prodává prostřednictvím internetových aukcí opakovaně a ve větším množství použité i nové zboží. Pokud přitom nevystupuje jako podnikatel, má to pro ni řadu výhod. Zejména se nemusí zatěžovat vedením účetnictví a zdaňováním svých příjmů, nemusí se rovněž zatěžovat informační povinností vůči všem možným úřadům a institucí a vůbec byrokracií jako takovou. Tohle by ještě kupujícího nemuselo příliš zajímat (ale mohlo by zajímat jeho konkurenty, kteří podnikají oficiálně). I kupující však může na takovém podnikání prodělat, protože nezřídka dochází ke krácení jeho práv coby spotřebitele.

Něco málo k ochraně spotřebitele a distančním smlouvám

Občanský zákoník obsahuje v ust. § 52 a násl. podrobnou úpravu tzv. spotřebitelských smluv, která je harmonizována s právem EU. Tato úprava se použije pouze v případech, kdy jednou stranou smlouvy je dodavatel – podnikatel a druhou stranou je spotřebitel, který nejedná v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti.

Zvláštní pozornost je věnována tzv. distančním smlouvám, které jsou sjednávány „pomocí prostředků komunikace na dálku“, nejčastěji prostřednictvím internetu. Zákon stanoví řadu povinností za účelem chránit spotřebitele. Prodávající, který prodává „pomocí prostředků komunikace na dálku“, je dle § 53 odst. 4 občanského zákoníku povinen informovat kupujícího mj. o obchodním jménu (obchodní firmě) včetně veškerých kontaktních údajů (zejména poštovní adresa pro doručování, telefonní číslo popř. adresy pro doručování elektronické pošty), dále musí potenciálnímu kupujícímu sdělit název a hlavní charakteristiky zboží nebo služeb včetně nákladů na dodání zboží. Především však musí kupujícího informovat o právu na odstoupení bez udání důvodu

Poté, co je smlouva uzavřena, musí prodávající informovat kupujícího spotřebitele mj. o zárukách a o postupu, jak může uplatnit právo na odstoupení od smlouvy bez udání důvodů. Řada dalších povinností je uvedena v ust. § 53 – 56 občanského zákoníku.

Zatímco internetové obchody zpravidla většinu nebo dokonce všechny tyto povinnosti plní, u e-aukcí častěji dochází k jejich porušení

Nekalosoutěžní aspekt

Kromě shora uvedeného je ještě jeden důvod, proč je aktuální otázka toho, zda je prodávající v rámci e-aukcí podnikatelem. Pokud se totiž nějaký podnikatel chce vůči prodávajícímu domáhat ochrany proti jeho nekalosoutěžní činnosti, pak má tuto možnost pouze nejen vůči podnikateli, ale vůči dalším osobám účastnícím se hospodářské soutěže, i když nejsou podnikateli (v souhrnu obchodní zákoník nazývá všechny uvedené osoby „soutěžitelem“). I ten, kdo neoprávněně podniká, je povinen dbát právně závazných pravidel hospodářské soutěže.

V SRN je obdobně jako v ČR podnikání definováno jako soustavná činnost prováděná podnikatelem samostatně, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (byť účel – dosažení zisku – není v zákonné definici v SRN výslovně zmíněn).

Rozhodnutí německých soudů

...

Zde není konec článku. Pro zobrazení plné verze všech článků se prosím přihlaste nebo se zcela zdarma registrujte