Úřady, obce a další instituce musí poskytovat informace o platech a odměnách


Informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků se podle § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím zásadně poskytují, a jen zcela výjimečně je možné jejich poskytnutí odepřít na základě principu proporcionality. Takový je závěr dlouho očekávaného precedenčního rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. V něm byl posuzován případ žádosti o informace o mimořádných odměnách ředitele školy ve Lhotě u Vsetína, které mu poskytla starostka obce. O informace žádal bývalý starosta obce. Rozšířený senát ve svém jednomyslném rozhodnutí v zásadě potvrdil a jen ve velmi omezené míře korigoval právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem již dříve v rozsudku ze dne 27. 5. 2011, čj. 5 As 57/2010 – 79.

Rozšířený senát řešil otázku střetu dvou základních práv, která mohou být při žádostech o poskytnutí informací o příjemcích veřejných prostředků v konkrétních případech v kolizi, a to práva na informace dle čl. 17 a práva na soukromí dle čl. 10 Listiny práv a svobod. V podrobném odůvodnění se zabýval obsahem, smyslem a účelem i historií vzniku § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, jeho ústavněprávními souvislostmi i navazujícím právem Evropské unie. Vzal v úvahu jak podmínky tzv. testu proporcionality formulované a opakovaně aplikované Ústavním soudem, tak obdobnou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, v níž bylo interpretováno unijní právo na poli ochrany fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, a to v souladu s Listinou základních práv EU.

Vyložil, proč je svobodný přístup k informacím klíčový pro kontrolu veřejné a politické sféry a převažuje nad ochranou soukromí těch osob, o nichž se informace o jejich platech požadují: „Každá moc, i demokratická, korumpuje, a čím méně je kontrolována, tím větší je nebezpečí jejího zneužití. Kontrola prostřednictvím takových institutů, jako je § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, má řadu výhod, které ve svém souhrnu významně brání zneužívání veřejné moci a posilují demokratickou legitimitu politického systému. V první řadě se na kontrole může podílet každý, a to přesně v té míře, v jaké se rozhodne být aktivní. Nikdo není vyloučen, každý má možnost se ptát a dozvědět se. To již samo o sobě posiluje vztah veřejné moci a občana, brání rozdělení na „my“ a „oni“ a posiluje vědomí veřejnosti, že veřejná moc není účelem o sobě či prostředkem mocných k udržení jejich výsad, odcizeným od občanské společnosti, nýbrž nástrojem občanů, tvořících politickou obec, k prosazování obecných, společně sdílených zájmů a cílů.

Dalším účelem je, že zjištění získaná prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím mohou sloužit k účinné sebereflexi veřejné moci. Naznačují-li tato zjištění, že veřejná moc hospodařila způsobem, který je nezákonný, nehospodárný, nemravný, nerozumný či v jiných ohledech nepatřičný, může to vyvolat reakci veřejnosti či příslušných orgánů a v důsledku toho i patřičnou korekci v chování veřejné moci.

Konečně nelze podcenit ani preventivní účinek zákona o svobodném přístupu k informacím. Samotná skutečnost, že veřejná moc může být vystavena dotazům z řad veřejnosti, které je povinna zodpovědět, ji zpravidla povede k tomu, aby se chovala řádněji, než kdyby se veřejné kontroly nemusela obávat,“ shrnul určující hodnotová východiska přijatého rozhodnutí předseda rozšířeného senátu Josef Baxa.

Rozšířený senát zároveň odmítl obavy, že zveřejňováním informací o platech mohou být zaměstnanci ve veřejné sféře poškozeni: „Informaci o výši platu (…) zaměstnance placeného z veřejných prostředků (…) nelze považovat za informaci, která by jej v případě zveřejnění difamovala nebo jinak snižovala jeho lidskou důstojnost, neboť sama o sobě výše platu žádný negativní informační obsah nemá. Plat je v typové i v individuální rovině odrazem hodnoty zaměstnavatelem „kupované“ práce a rámcově by se platy obdobně zdatných zaměstnanců v obdobných pozicích za obdobných podmínek měly sobě blížit. (…) Získat negativní konotaci může informace o platu zásadně jen za situace, kdy je plat poskytován jinak než podle zákonných pravidel, například neadekvátně vysoký, neodpovídající skutečné povaze vykonávané práce a zastírající skutečný stav věcí.“

Ani nebezpečí závisti nemůže být důvodem informace neposkytnout: „Závist jako lidská vlastnost vyvěrající z malosti duše není něco, čemu by se dalo právními prostředky čelit; jí musí čelit ti, kteří jí podléhají, svým mravním úsilím, a ti, kteří jsou jejím terčem, svojí trpělivostí, vnitřním klidem a odvahou. Obrana před závistí utajováním informací jen proto, aby se nemohly stát jejím zdrojem, by často vedla jen k prohloubení závisti na základě nepodložených dohadů a spekulací o výši platů poskytovaných z veřejných prostředků. Naopak, „sluneční svit“ informovanosti o platech placených z veřejných prostředků může mnohé přehnané představy o platech ve veřejné sféře rozptýlit.“

„Informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků (a jakýchkoli jiných osob placených za svoji činnost nejrůznější povahy z veřejných prostředků) se zásadně poskytují a jen výjimečně neposkytují. V pochybnostech je třeba se přiklonit k poskytnutí, a nikoli k neposkytnutí informací,“ zdůraznil soudce-zpravodaj Karel Šimka základní poselství rozsudku rozšířeného senátu.

Vyložil, v jakých případech je zapotřebí bez dalšího testování poskytnout informace o platech zaměstnanců či jiných osob placených z veřejných prostředků. Týká se to osob „vykazujících zejména některý z následujících rysů:

  • zaměstnanců v řídících pozicích povinného subjektu, tedy všech takových zaměstnanců, kteří řídí nebo metodicky vedou jiné zaměstnance či řídí nebo metodicky vedou činnost subjektů podřízených povinnému subjektu, podléhajících jeho dohledu, jím spravovaných nebo jím fakticky ovládaných,
  • zaměstnanců podílejících se na výkonu vrchnostenských oprávnění povinného subjektu, má-li povinný subjekt taková oprávnění (např. rozhodujících o právech či povinnostech osob, provádějících dohledovou, inspekční či kontrolní činnost, autorizované měření, zkušební činnost, metodické vedení apod.), nebo zaměstnanců, kteří, ač se sami na vlastní vrchnostenské činnosti nepodílejí, ji mohou nikoli nevýznamným způsobem ovlivnit (např. připravují podklady k rozhodování či koncepty rozhodnutí, zajišťují oběh dokumentů, zabezpečují provádění vrchnostenských činností po technické stránce nebo vykonávají jiné obdobné záležitosti v souvislosti s nimi),
  • zaměstnanců organizujících či provádějících činnosti, jež jsou úkolem povinného subjektu, ať již jde o činnosti povahy vrchnostenské anebo jiné, anebo k takovýmto činnostem poskytujících významné podpůrné či doprovodné služby (např. analýzy, plánování, informační servis, zajištění vhodného technického a organizačního zázemí, logistika, informační technologie, provoz budov a jiných zařízení povinného subjektu),
  • zaměstnanců majících z jiných než výše uvedených důvodů faktický vliv na činnost povinného subjektu (např. poradci, osobní asistenti osob v řídících nebo jiných důležitých pozicích, osoby s nikoli nevýznamným faktickým vlivem na tok informací uvnitř povinného subjektu či na jeho komunikaci navenek),
  • zaměstnanců, jejichž činnost má nebo může mít ekonomické dopady na veřejné rozpočty nebo na hospodaření povinného subjektu či jím řízených, jeho dohledu podléhajících, jím spravovaných či jinak ovlivňovaných osob.“

Pouze v některých výjimečných případech má ochrana soukromí takové osoby dostat přednost před platovou transparencí. Bude tomu v případech, u nichž budou kumulativně splněny následující podmínky: „1) osoba, o jejíchž platových poměrech má být poskytnuta informace, se na podstatě vlastní činnosti povinného subjektu podílí jen nepřímo a při zohlednění všech okolností nevýznamným způsobem a 2) nevyvstávají konkrétní pochybnosti o tom, zda v souvislosti s odměňováním této osoby jsou veřejné prostředky vynakládány hospodárně.“ Odepření informace o platech tak připadá v úvahu jen u osob vykonávajících u povinného subjektu činnosti pomocné nebo servisní povahy (např. údržba, úklid, závodní stravování), a to samozřejmě jen tehdy, neexistuje-li podezření, že plat je vyplácen za práci, která není ve skutečnosti vykonávána nebo je vykonávána v podstatně menší míře, než by to za normálních okolností odpovídalo dané pracovní pozici, či že vyplácený plat z nejasných důvodů podstatně vybočuje z platových poměrů obvyklých pro danou pracovní pozici.

Rozšířený senát se zabýval v rozsudku i procesními podmínkami ochrany práv osoby, o jejímž platu jsou informace požadovány.

Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. 8 As 55/2012, který je dostupný v plném znění zde.

Infodeska.cz