Státní orgány nemají při zbavení osobní svobody možnost volby zákonného prostředku, kterým tak učiní
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Krajského soudu v Praze a usnesení Okresního soudu v Rakovníku, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu, právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života, právo na rodičovskou výchovu a péči a právo na soudní ochranu. Ve zbytku byla ústavní stížnost zamítnuta.
Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti brojil proti rozhodnutím o nařízení předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu, kterými byl jako nezletilý po spáchání násilného trestného činu proti vůli svých rodičů – zákonných zástupců – předán do péče specializovaného zařízení.
Ustanovení § 76a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (nyní je oprávnění k vydání předběžného opatření upravujícího poměry dítěte upraveno v § 452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) zmocňovalo předsedu senátu, aby v případě, že se nezletilé dítě ocitlo bez jakékoliv péče nebo byly jeho život nebo příznivý vývoj vážné ohroženy nebo narušeny, předběžným opatřením nařídil na nezbytně nutnou dobu jeho umístění ve vhodném prostředí, které v usnesení označí. Vhodným prostředím se rozumělo výchovné prostředí u osoby nebo zařízení způsobilého zajistit nezletilému dítěti řádnou péči s ohledem na jeho fyzický a duševní stav, jakož i rozumovou vyspělost a umožnit realizaci případných jiných opatření stanovených předběžným opatřením. Soud mohl předběžným opatřením nařídit rovněž svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí.
Ústavní soud v obecné rovině uznává, že nepříznivý zdravotní stav nezletilého a bránění mu v přístupu ke zdravotní péči ze strany jeho zákonných zástupců může představovat důvod pro nařízení předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu, které by tak jeho umístěním do vhodného prostředí otevřelo cestu pro jeho případnou hospitalizaci (uvedený zásah Ústavní soud aproboval ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 459/03, v němž však napadené předběžné opatření neposuzoval z hlediska ústavně zaručené osobní svobody). Z napadených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o nařízení a prodloužení předběžného opatření, však jednoznačně vyplývá, že jejich smyslem bylo dosáhnout hospitalizace stěžovatele bez souhlasu jeho zákonných zástupců, aniž by bylo posuzováno, zda pro takovýto postup jsou splněny podmínky, které pro zbavení osobní svobody stanoví zákon o soudnictví ve věcech mládeže nebo zákon o zdravotních službách.
Ústavní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že původně napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rozporu se zákonem. Nařízením předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu totiž nebylo možné nahradit souhlas zákonných zástupců nezletilého dítěte s jeho hospitalizací. Takovýto právní následek jednoznačně vylučoval (a i dnes vylučuje) § 38 zákona o zdravotních službách, který taxativně stanoví případy, kdy lze k hospitalizaci pacienta přistoupit i bez jeho souhlasu. Zbavení osobní svobody nezletilého za účelem vyšetření jeho duševního stavu pro účely řízení ve věcech dětí mladších patnácti let, nebo k zamezení tomu, aby s ohledem na svůj duševní stav ohrozil sebe nebo někoho jiného, bylo navíc možné dosáhnout i jinak. Příslušné procesní instituty, upravené v § 58 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, a § 191a násl. občanského soudního řádu, mu v této souvislosti poskytovaly vyšší míru ochrany před neoprávněnými zásahy do jeho osobní svobody a měly se aplikovat přednostně. Jejich existence tak rovněž vytvářela překážku pro takový výklad § 76a občanského soudního řádu, podle něhož by se umístěním nezletilého „do vhodného prostředí“ rozuměla i jeho případná hospitalizace.
Zbývá dodat, že uvedenými závěry Ústavní soud nijak nepředjímá, zda a v jaké výši bude mít stěžovatel v důsledku tohoto nálezu nárok na náhradu škody. Přesto je žádoucí zdůraznit, že jakákoliv úvaha v tomto směru musí brát zřetel nejen na výše zjištěnou nezákonnost napadených usnesení, ale rovněž na to, zda konkrétní okolnosti věci (resp. obecnými soudy učiněná skutková zjištění) přece jen neopodstatňovaly nebo dokonce nečinily nezbytným (dočasné) zbavení osobní svobody stěžovatele za stejným účelem, jaký sledovalo předmětné předběžné opatření, byť k jeho dosažení měl být správně použit jiný zákonný prostředek. Lze nakonec uznat, že potřeba hospitalizace stěžovatele, která by umožnila vyšetření jeho zdravotního stavu jak pro účely řízení ve věcech dětí mladších patnácti let, tak k zamezení tomu, aby ohrozil sebe, nebo někoho jiného, byla přinejmenším v počátku předmětného řízení osvědčena.
K výroku II. a III. nálezu a k odůvodnění uplatnil odlišné stanovisko soudce Jan Musil.
Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 916/13 bude v brzké době zpřístupněn v databázi NALUS.
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu
