Stanovisko Nejvyššího soudu o poplatku za správu úvěru ve smlouvách o úvěru

Nejvyšší soud je podle zákona povolán sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů. Takovou jeho činnost v otázce rozhodování o žalobách na vrácení poplatků za správu úvěru ve smlouvách o úvěru ostatně předvídá i nedávný nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/2013. Po vyhodnocení předložených pravomocných rozhodnutí a na jejich základě zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na návrh předsedy občanskoprávního a obchodního kolegia v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů v těchto věcech stanovisko vyjádřitelné v následujících závěrech:

I. Ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvě o úvěru není neurčité jen proto, že neobsahuje úplný výčet činností, za něž je poplatek sjednán.

II. Na ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvě o úvěru se nevztahuje zákaz těch ujednání ve spotřebitelských smlouvách, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud nesdílí opačná východiska některých soudů, které žalobám spotřebitelů na vrácení tzv. bankovních poplatků – dosud vcelku výjimečně – vyhovovaly. Argumentačně vychází m. j. z toho, že skutečnost, zda a jaké plnění úvěrový věřitel (banka) poskytl uvěrovému dlužníku (spotřebiteli) v rámci správy úvěru, je pro posouzení určitosti ujednání o poplatku za správu úvěru nerozhodná. Správu úvěru lze vyložit jako činnost úvěrového věřitele, která není kryta jinými sjednanými platbami (úrokem jako cenou poskytnutého kapitálu a ostatními poplatky za konkrétní služby), a kterou úvěrový věřitel na podkladě smlouvy o úvěru zajišťuje služby (typicky poradenství a klientský servis, informace o úvěrovém vztahu, změny smlouvy, vydávání různých potvrzení) úvěrovému dlužníku po dobu trvání úvěrového vztahu. Z ekonomického hlediska každá cena odráží náklady prodejce a jeho marži, a proto není neobvyklé ani nelegitimní, aby náklady úvěrového věřitele na správu úvěru kryl příslušný poplatek jako součást ceny plnění. Poplatek za spravování úvěru je ve smyslu občanského práva cenou plnění, proto se na ujednání o něm nevztahuje možnost soudního přezkumu její přiměřenosti ve smyslu ustanovení o ochraně spotřebitele.