Tiskové prohlášení Ministerstva spravedlnosti k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Polednová proti České republice

Dne 21. června 2011 vydal Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozhodnutí ve věci Ludmila Polednová proti České republice. Stěžovatelka především tvrdila, že byla odsouzena za skutek, který v době, kdy byl spáchán, nebyl trestným činem (článek 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a že trestní řízení proti ní vedené nebylo spravedlivé (článek 6 Úmluvy).

Stěžovatelka byla jedním z prokurátorů v procesu s Miladou Horákovou a spol., v němž byl v červnu 1950 čtyřem obžalovaným uložen trest smrti. V roce 2005 byla za svůj podíl na této tzv. justiční vraždě obviněna a v roce 2008 odsouzena jako přímý účastník trestného činu vraždy podle § 136 zákona trestního o zločinech, přečinech a přestupcích (zákon č. 117/1852 říšského zákoníku).

Evropský soud konstatoval, že stěžovatelka byla odsouzena na základě zákona účinného v době činu a že jeho aplikace a výklad provedené vnitrostátními soudy nebyly svévolné. Dodal dále, že striktní výklad příslušných trestněprávních ustanovení byl v souladu s článkem 7 Úmluvy, který nemůže poskytovat ochranu likvidování politických oponentů prostřednictvím trestů smrti ukládaných v řízení, které zjevně porušuje právo na spravedlivý proces a zejména právo na život. Evropský soud neakceptoval argument stěžovatelky, že se při procesu s Miladou Horákovou a spol. pouze řídila pokyny nadřízených, ve které měla plnou důvěru. Připomněl, že také na ni se vztahovala zásada „neznalost zákona neomlouvá“, že stěžovatelka navíc měla v dané době určité právnické vzdělání i zkušenosti z jiných procesů a že shromážděné důkazy svědčí o tom, že si musela být vědoma toho, že proces byl dopředu zmanipulován.

Pokud jde o námitku porušení práva na spravedlivý proces, Evropský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka a její obhájce měli v průběhu vnitrostátního řízení dostatek příležitostí se vyjádřit ke všem v přípravném řízení shromážděným a v řízení před soudy provedeným důkazům. V rozporu s právem stěžovatelky zaručeným v článku 6 Úmluvy nebyla ani skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o její ústavní stížnosti bez jednání, neboť jednak se zabýval pouze otázkami ústavnosti, jednak se jednání konala před obecnými soudy všech tří stupňů.

Evropský soud tak na základě argumentů přednesených vládou prohlásil jednomyslně všechny námitky porušení Úmluvy vznesené stěžovatelkou za zjevně neopodstatněné, a stížnost proto zamítl.