Nejvyšší správní soud zrušil pokutu třebíčskému občanovi uloženou mu za to, že na svůj dům umístil kamerový systém chránící jeho majetek

Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů v kauze třebíčského občana Františka Ryneše. Ten byl pokutován Úřadem za to, že si na svůj dům nainstaloval kamerový systém, kterým snímal dění na ulici před domem. Pan Ryneš tak učinil poté, co na něj a jeho dům opakovaně útočily neznámé osoby, napadaly jej fyzicky a opakovaně mu rozbíjely okna.

Ve věci již dříve rozhodoval Soudní dvůr Evropské unie, který dne 11. 12. 2014 dovodil, že evropská směrnice o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů je na věc pana Ryneše aplikovatelná. Z toho Nejvyšší správní soud dovodil, že se na kauzu pana Ryneše vztahuje i český zákon o ochraně osobních údajů, a neaplikuje se tedy výjimka, která mimo rozhodovací pravomoc Úřadu postavila zpracování osobních údajů výlučně pro osobní potřebu.

Přesto Nejvyšší správní soud rozhodl, že pan Ryneš byl pokutován protizákonně a protiústavně. Až do konce roku 2014 totiž nebylo a nemohlo být lidem vůbec jasné, zda a kdy se vlastně na instalaci kamery na rodinný dům za účelem ochrany majetku a zdraví majitele domu aplikuje zákon o ochraně osobních údajů, včetně oznamovací povinnosti vůči Úřadu.

„Na nyní řešenou věc se vztahoval v této otázce neurčitý český zákon, který měl svůj předobraz v obsahově obdobně neurčité normě práva Evropské unie. Soud si povšiml, že český zákon o otázce kamerových systémů naprosto mlčí, na rozdíl například od komplexního a obsahově vyčerpávajícího zákona rakouského. Na výklad otázky, kdy má majitel domu povinnost kameru Úřadu ohlásit, navíc panoval rozpor mezi jednotlivými členskými státy Unie, přičemž dokonce i vláda České republiky (společně s vládami řady dalších členských států Unie) měla v řízení před Soudním dvorem Evropské unie za to, že František Ryneš žádnou zákonnou povinnost vůbec porušit nemohl. V takovémto případě bylo na Úřadu, aby svou jednotnou rozhodovací praxí učinil původně nejasný zákon obsahově jednoznačným“, uvedl soudce zpravodaj v dané věci Zdeněk Kühn.

Nejvyšší správní soud zjistil, že správní praxe Úřadu nejenom že výkladové pochybnosti neodstranila, ale naopak prohloubila, a to zcela rozpornými postupy v obdobných situacích. Proto nebylo možno ty, kteří si na vlastní rodinný dům nainstalovali kamerový systém, postihovat až do prosince 2014, kdy byla otázka výjimky z aplikovatelnosti zákona o ochraně osobních údajů definitivně rozřešena. Postup Úřadu byl tedy vůči panu Rynešovi v rozporu s čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nejvyšší správní soud nesouhlasil ani s tím, že pan Ryneš porušil zákon o ochraně osobních údajů již jen tím, že kamerovým systémem, kterým se chránil proti opakovaným útokům vandalů, snímal i část protějšího domu včetně vchodu do domu. Soud zdůraznil, že kamerový systém byl nastaven efektivně, snímal tu část veřejného prostranství, z níž vycházely útoky na dům stěžovatele. Vysvětlení pana Ryneše, proč kamera zabírala ulici i vchod do protějšího domu, je přitom naprosto logické: pokud by byla kamera „sklopena“ a zabírala například jen obvodovou zeď jeho domu, funkce kamery by se míjela svým účinkem, neboť by potencionálního útočníka nikdy nezaznamenala. „Pokud Úřad dospěl k závěru, že jiná než sklopená kamera nebyla v dané situaci přípustná, je to smutný důkaz toho, že je naprosto odtržen od reálií běžného života“, řekl Kühn.

Informace k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015 sp.zn. 1 As 113/2012.