K povinnosti Nejvyššího soudu řádně vypořádat otázky zásadního právního významu
I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zčásti vyhověl ústavním stížnostem společnosti Compas Capital Consult, s. r. o., a Města Otrokovice, a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces, ve zbytku jejich stížnosti odmítl pro nepřípustnost.
Oba stěžovatelé jsou akcionáři společnosti Vodovody a kanalizace Zlín, a.s., a v řízení před obecnými soudy se domáhali vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti konané dne 28. 3. 2006. Neplatnost těchto usnesení dovozovali mimo jiné z neplatného zastoupení některých akcionářů – obcí – na valné hromadě z důvodu nemožnosti řetězení plných mocí (tzv. subdelegace, zastoupení zástupce jeho zástupcem) v případě obcí a z nesplnění povinnosti učinit nabídku převzetí podle § 183b obchodníku zákoníku v relevantním znění, která dopadala na určité akcionáře a osoby jednající s nimi ve shodě.
Soud prvního stupně (Krajský soud v Brně) návrh stěžovatelů zamítl, soud druhého stupně (Vrchní soud v Olomouci) toto rozhodnutí potvrdil. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud svým rozhodnutím odmítl jako nepřípustné pro absenci otázky zásadního právního významu. Podle stěžovatelů obecné soudy svými rozhodnutími porušily jejich základní právo na spravedlivý proces, jakož i další jejich ústavně zaručená práva.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou důvodné, pokud směřují proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že přestože posuzování přípustnosti dovolání co do existence otázky zásadního právního významu přísluší zásadně Nejvyššímu soudu, který tak mimo jiné naplňuje i svou roli sjednocovatele judikatury obecných soudů, je Ústavní soud výjimečně oprávněn do tohoto posouzení zasáhnout. Jeho výjimečný zásah je namístě v situaci, kdy posouzení Nejvyššího soudu je například s ohledem na své zcela nedostatečné odůvodnění projevem svévole a odmítnutím dovolání dochází k nepřípustnému odepření spravedlnosti.
Právě taková situace nastala i v projednávaném případě. Stěžovatelé ve svých dovoláních nastolili několik otázek, které podle nich mají zásadní právní význam. Nejvyšší soud ovšem v reakci na některé z nich – týkající se problematiky zastoupení akcionářů – poskytl zcela nedostatečné odůvodnění, v němž jednak odkázal na svá dřívější rozhodnutí, která ale na nynější případ zcela nedopadala, a jednak některé relevantní a případné dovolací námitky odmítl s tím, že stěžovatelům nepřísluší. Odpovědi na další právní otázky předložené v dovoláních – týkající se problematiky povinné nabídky akcií, ovládnutí společnosti, jednání ve shodě – se pak Nejvyšší soud zcela vyhnul, neboť zejména zpochybnil jejich samostatný právní charakter. Podle Ústavního soudu však právě tyto otázky jsou nejen navýsost právními, ale navíc nesou i zásadní právní význam, a to už proto, že Nejvyšší soud se jimi ve své judikatuře dosud nezabýval a soudy nižších stupňů v jejich posuzování nejsou jednotné.
Ústavní soud tak v nynějším nálezu zdůraznil, že k protiústavnímu pochybení Nejvyššího soudu dochází i v případě, kdy Nejvyšší soud nerozpozná závažnost (zásadní právní význam) určité věci a sporných právních otázek s ní spjatých, jejichž osvětlení je pro právní praxi potřebné, a danou věcí se odmítne zabývat. Taková závažnost věci a souvisejících právních otázek, zasluhující pozornost Nejvyššího soudu, je přitom dána zejména tehdy, pokud se dotýkají substantivních základních práv jednotlivců nebo pokud dosud v rozhodovací praxi obecných soudů nebyly vyřešeny nebo nejsou řešeny jednotně. Odmítnutí dovolání jako nepřípustného v takové situaci pak znamená nejen porušení ústavně zaručeného práva dovolatele, ale také podstatné selhání Nejvyššího soudu jako sjednocovatele judikatury obecných soudů. Tato jeho role totiž nutně předpokládá, že Nejvyšší soud je schopen – a ochoten – identifikovat otázky zásadního právního významu a náležitě je zodpovědět.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2723/13 je dostupný zde (251.8 kB, Adobe Acrobat dokument).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu
