Nejvyšší správní soud k přeplatku na sociálním pojištění - zrušení rozhodnutí Ježek Software

V nedávné době jsme publikovali článek Mgr. Horské a Mgr. Buriana s názvem Promlčení nároku na vydání přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení, jež vycházel ze soudního rozhodnutí ve věci „Ježek software“,[1] kterým byla potvrzena oprávněnost postupu společnosti Ježek software s.r.o., která za první polovinu roku 2007 neodvedla pojistné na sociální zabezpečení.

Předmětná kauza byla následně přezkoumávána Nejvyšším správním soudem, který svým rozhodnutím ze dne 25. února 2010 č.j. 4 Ads 120/2009 - 88 diskutované rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a vrátil k dalšímu řízení s následujícím odůvodněním.

V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud vycházel ve zkratce z následujících závěrů:

Nejvyšší správní soud se neztotožnil se závěrem krajského soudu, že pojem vyměřovací základ organizace a malé organizace nebylo možné pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 odvodit přímo ze zákona. Zákon č. 589/1992 Sb. totiž zařadil do okruhu poplatníků pojistného také organizace a malé organizace a stanovil jim povinnost odvádět pojistné, které byly povinny platit za sebe. Tato jejich platební povinnost tedy nemohla v rozhodné době zaniknout. Bez ohledu na to, že pojem „vyměřovací základ“ organizace a malé organizace, nebyl výslovně definovaný, bylo jeho význam možné bez pochyb dovodit z definice vyměřovacího základu zaměstnance, který byl rovněž poplatníkem pojistného, protože jen zaměstnanci se mohli účastnit systémů sociálního pojištění a sociálního zabezpečení, na které se pojistné platilo, přičemž jejich zaměstnavatelům žádné plnění z těchto systémů náležet nemohlo.

Organizace a malá organizace tedy mohla platit pojistné za sebe samu pouze z těch příjmů svých zaměstnanců, které se zahrnovaly do jejich vyměřovacího základu. Navíc výslovný návod pro vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace byl v rozhodné době obsažen v ustanovení § 21 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., jež stanovilo výši přirážky k pojistnému na sociální zabezpečení až do 5 % z vyměřovacího základu organizace a malé organizace, který byl ve vztahu k jejich nižším složkám určen jako úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců této nižší složky.

Z jednotlivých ustanovení zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném v první polovině roku 2007, lze tedy učinit přesvědčivý, spolehlivý a zcela jednoznačný závěr, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo být ani v této době nic jiného než částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Jde přitom o vymezení dostatečně určité pro všechny adresáty právních povinností.

Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil, že v daném případě poukazem na zjištěnou legislativní chybu není možno dospět k závěru o přechodném zániku platební povinnosti k placení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, nicméně ani nešetřil kritikou do rad legislativních a vyjádřil znepokojení, že obdobná pochybení podkopávají důvěru v právo, resp. zasahují do právní jistoty.

_____________________________

[1] Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem čj. 59 Ca 15/2009-38