K otázce znovunastoupení do zaměstnání po neplatné výpovědi

Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1518/2010, ze dne 15. 2. 2011, vyjádřil k otázce znovu nastoupení do zaměstnání po určení neplatnosti výpovědi. Nejvyšší soud v tomto rozsudku judikoval, že nastoupil-li zaměstnanec, který po rozvázání pracovního poměru oznámil svému zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, do zaměstnání u jiné fyzické nebo právnické osoby, protože mu zaměstnavatel neumožnil, aby konal (až do pravomocného skončení soudního řízení o neplatnost výpovědi nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) práce podle pracovní smlouvy, musí svůj nový pracovněprávní vztah sjednat buď na dobu určitou (na dobu trvání sporu) nebo jiným ujednáním zajistit, aby mohl znovu nastoupit do práce u svého zaměstnavatele, jakmile se stane pravomocným rozhodnutí soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (Rc 32/2007).

Uvedená podmínka (zajistit, aby mohl znovu nastoupit do práce u svého zaměstnavatele, jakmile se stane pravomocným rozhodnutí soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru nebo jakmile mu zaměstnavatel umožní konat práci podle pracovní smlouvy) se nicméně vztahuje k tomu, zda se zaměstnanec (protože si možnost okamžitého návratu k původnímu zaměstnavateli nezajistil) dopustil porušení pracovní kázně, když právě proto, že pracoval u jiného (nového) zaměstnavatele, nenastoupil do práce k zaměstnavateli, který s ním pracovní poměr rozvázal neplatně. Samotná okolnost, že si zaměstnanec nezajistil, aby mohl znovu nastoupit do práce u svého zaměstnavatele, jakmile se stane pravomocným rozhodnutí soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru nebo jakmile mu zaměstnavatel umožní konat práci podle pracovní smlouvy, však nic nevypovídá o tom, zda zaměstnanec ve smyslu ustanovení § 61 odst. 3 písm. b) zák. práce změnil svůj názor a již netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával.

Právní stav věci byl posuzován podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce.